Začneme hinduismem. Když se řekne indické náboženství, napadne většinu lidí právě hinduismus. Také se toto náboženství hodně prolíná s jógou, i když jóga není výlučně hinduistická.

Zakladatel

Hinduismus je tzv. tradiční náboženství a nemá zakladatele. Vznikl někdy kdesi v šerém dávnověku, od té doby je předáván v dané komunitě jako tradice. Hinduismus tedy nemá žádného zakladatele – na rozdíl od křesťanství, které má Ježíše, nebo od islámu, který má Mohameda, apod. V Indii dokonce pro hinduismus dlouho neexistovalo žádné označení – byla to prostě dharma (řád). Samotný pojem „hindu“ pochází od Peršanů („hindu“ byli ti, kdo žili za řeknou Indus – objevuje se v nápisech z doby Daria I., 6. stol. př. Kr., ale původně to bylo jen geografické označení). Samotní hinduisté často používají termín sanátanadharma – věčný řád.

Posvátné texty

Nejznámějšími posvátnými texty hinduismu jsou jednoznačně védy. Jsou to jedny z nejstarších literárních památek lidstva vůbec. Jejich datace je předmětem mnoha sporů. Tradičně se totiž nezapisují, ale učí se nazpaměť, a je tím pádem těžké zjistit, kdy mohly vzniknout.

I když se hinduismus hodně odvolává na védy, tak běžného hinduistu ovlivňují jen málo. Jsou psány archaickou podobou sanskrtu a jejich témata jsou těžko přístupná, a proto jsou předmětem studia hlavně vzdělaných bráhmanů. Většina hinduistů se opírá spíše o purány. To jsou texty, které vznikaly později a popisují mytologické příběhy spojené s jednotlivými bohy. Nejslavnější a nejstarší je nejspíš Bhágavata purána (6.–10. stol. po Kr.), která je věnovaná životu boha Krišny. Existuje ale i celá řada dalších, které jsou zase věnované jiným bohům.

Posvátných spisů hinduismu existuje ještě mnoho a všechny nezvládneme projít. Ale musím zmínit alespoň tzv. dharmašástry neboli „předpisy zákona“. Je to oblíbený literární žánr, který popisuje různá pravidla, co by hinduista měl v jaké situaci dělat. Jsou často docela detailní a obsahují nesmírné množství pravidel. Nejautoritativnější z nich je Manuův zákoník (Mánavadharmašástra), který by se dal tak trochu označit za hinduistický katechismus – popisuje všechno možné od stvoření světa přes náboženské obřady až po to, jak by se měla trestat krádež a kdy provdat dceru.

Bůh a bohové

O hinduismu se většinou říká, že je polyteistický, tj. že vyznává více bohů, ale to je jen z poloviny pravda. V hinduismu není žádná pevně daná nauka. Někdy se trefně říká, že ať řeknete o hinduismu cokoli, bude zároveň platit i opak. Existují zde směry, které vyznávají mnoho bohů, směry, které uznávají jen jednoho boha, a dokonce i směry, které neuznávají žádného boha (ty jsou ovšem hodně v menšině). Pro mnoho hinduistů existuje množství bohů, ale jen jeden z nich je ten hlavní. Nejčastěji je to buď bůh Višnu (nebo některá z jeho inkarnací: Ráma či Krišna), nebo bůh Šiva. Podle toho se pak mluví o „šivaismu“ a „višnuismu“. Na první pohled lze tyto skupiny dobře rozlišit podle značek, které si malují na čelo. Šivaisté mají obecně tři horizontální pruhy, zatímco višnuisté mají dva vertikální pruhy (v mnoha různých úpravách podle různých tradic).

Často se mluví o tom, že v hinduismu jsou tři hlavní bohové: stvořitel Brahma, udržovatel Višnu a ničitel Šiva. Je to ale spíš teorie, protože v praxi žádná taková trojice není. Existuje v rámci některých mytologických příběhů, ale západní misionáři to špatně pochopili a vyložili ji jako teologický koncept. V praxi má většina hinduistů jednoho svého hlavního boha.

V hinduismu existuje také tradice, která uctívá hlavní bohyni v jejích různých podobách. Označuje se jako šaktismus. Není ale úplně ve shodě s ortodoxním hinduismem, který je dost maskulinně (až šovinisticky) zaměřený.

Základní principy

Hinduismus není jednotný ani ve svých zásadách. Existuje jich velké množství a sahají od pravidel společnosti až po drobné pověry. Podívejme se alespoň na ty hlavní, které jsou obecně rozšířené.

Dva takové hlavní principy jsou reinkarnace (punardžanma – „znovuzrození“) a zákon karmy. Ty jsou na západě již také velice známé a není třeba je rozebírat.

Dalším důležitým principem je varnášrama dharma neboli nauka o rozdělení společenských tříd a životních období. Rozdělení do společenských tříd je tzv. rozdělení na „kasty“ (což není v tomto bodě přesný termín a budeme raději používat původní pojem varna). V ortodoxním hinduismu existují čtyři: bráhmani, jejichž povinností je studovat védy a vykonávat obřad; kšatrijové, jejichž povinností je vládnout a bránit ostatní či bojovat s nepřáteli, pokud je to třeba; vaišjové, jejichž povinností je věnovat se obchodu a zemědělství; šúdrové, jejichž povinností je sloužit předchozím třem varnám. Kromě toho existují ještě ti, kdo žádnou varnu nemají (tzv. nedotknutelní), kteří jsou považováni za naprostou spodinu společnosti. Podle všeho byly kdysi varny prostupné (tj. mohli jste vystoupat po žebříčku nahoru), ale časem se pevně uzavřely a staly se spíše symbolem nespravedlnosti a utlačování ve společnosti. Když vznikala současná Indická republika, tak také bylo hned v ústavě zakotveno, že jakékoli rozlišování na základě varny je protiústavní (1949, v platnost vešla 1950). Bohužel, i když je toto pravidlo v ústavě, tak dlouho potrvá, než vymizí z myslí lidí (hlavně na vesnicích).

Součástí varnášrama dharmy jsou ještě životní období (ášramy). Vaše náboženské povinnosti se totiž liší nejen podle varny, do které jste se narodili, ale také podle životního období (ášramu). Nejprve je člověk brahmačárin, tj. student. Jeho povinností je studovat u učitele. Poté, když se ožení, stane se grhasthou, hospodářem, a jeho povinností bude starat se o rodinu, vydělávat peníze apod. Třetím obdobím je vánaprastha. To nastává někdy okolo padesáti let věku. Dotyčný předá péči o své hospodářství synovi a odejde do lesů věnovat se meditacím a askezi. Posledním obdobím je sannjásin. V tomto období se již zřekne všeho světského, překoná všechny touhy a stane se světcem (do tohoto období můžete „přeskočit“ už dřív a stát se potulným asketou). Tato období se týkají především bráhmanů a tradičně pouze mužů.

Když už jsme u toho, je třeba zmínit, že ortodoxní hinduismus je dost šovinistické náboženství. Většina nařízení, rituálů apod. se týká jen mužů. Ženy mají vesměs jednoduché povinnosti: provdat se, zplodit syna, sloužit manželovi. Pokud ženě zemře manžel, stane se vdovou, a to je asi nejhorší společenské postavení, které může mít (vzhledem k tomu, že dříve lidé umírali často náhle, tak nebylo vzácné, aby se žena stala vdovou ve dvaceti), a nemůže se znovu provdat. Muž se ale znovu oženit může. Toto se naštěstí pomalu mění.

Co je cílem lidského života, nám říká tzv. purušártha (puruša = člověk, ártha = cíl, smysl). Paradoxně nejde jen o to „dostat se do nebe“. Jsou totiž rovnou čtyři: dharma, artha, káma, mókša. Dharma – žít spravedlivě. Artha – materiálně prosperovat a uživit rodinu. Káma– touha, tj. zplodit potomky (v hinduismu se počítá tedy pouze syn). Mókša – osvobození. Když už mám všechno hotovo, mohu dosáhnout vysvobození z koloběhu znovuzrození (samsáry).

Dalším důležitým aspektem hinduismu je rituální čistota. Pro vykonání jakéhokoli rituálu je třeba se nejdříve rituálně očistit a většina denních povinností se týká udržování této rituální čistoty. Ortodoxního bráhmana může znečistit i to, že se ho dotkne stín příslušníků nízkých kast. Např. pro každého hinduistu začíná ráno rituální koupelí v místní řece. Nejvýše po proudu se koupou bráhmani, pod nimi kšatrijové, pod nimi vaišjové atd. Ve velkých městech se to dnes stírá, ale ortodoxní bráhmani jsou na toto stále citliví.

Pluralita přístupů

Co je asi hlavní si zapamatovat, je, že „hinduismus“ je neuvěřitelně široký pojem. V průběhu své historie nabýval různých podob v různých oblastech. Má neuvěřitelnou schopnost absorbovat do sebe různé přístupy (proto je třeba Buddha chápán jako jedna z podob boha Višnua) a dodnes v sobě spojuje tradice, které jsou takřka protikladné. Jeho unikátnost také spočívá v tom, že podporuje vlastní duchovní pátrání. Většina organizovaných náboženství se snaží samostatnému duchovnímu pátrání spíš bránit, protože to narušuje autoritu kněží a s tím spojených institucí (např. většina křesťanských mystiků čelila obviněním od inkvizice, v islámu to obecně nebylo jinak). Zatímco v hinduismu bylo docela normální, že jste se rozhodli zasvětit svůj život meditaci. Existuje zde celá řada takovýchto asketických tradic, kdy se hinduisté zřekli společnosti, a jsou zde chovány v úctě. Možná právě díky tomu je Indie takovým plodným podhoubím pro různé duchovní směry.

• autor: David Dostal
• www.korenyastangajogy.cz
• foto: Shutterstock.com