Pro inspiraci k aktivitám však naštěstí nemusím chodit daleko, protože sama jsem matkou jedné teenagerky. Nápady postupně začínají chodit tak nějak samy.

Je nedělní ráno. Snídáme. Pozoruji svou už téměř třináctiletou dceru. Oči zabořené v mobilu, který má opřený o stojánek na tužky. Na mobilu jede jeden „short“ za druhým. Držím v ruce svůj krajíc chleba. Převaluji sousto v ústech a vychutnávám si příjemnou sladkost meruňkového džemu. Dcera tak nějak automaticky ukusuje rohlík s máslem a šunkou, oči upřené na displej. Mrká vůbec? Ukazovák jí přejíždí po displeji. Přestane žvýkat. Tak to bude asi něco mimořádně napínavého. Ví vůbec, co jí? Ano, jsem matka jogínka, snídaně s mobilem mi jdou silně proti srsti, ale aspoň že obědy a večeře už jsou bez mobilu.

Nicméně nápad na aktivitu v rámci jógové lekce se dostavil. V pondělí ráno nakupuji sáčky mrazem sušeného ovoce. Mango, jahody, dračí ovoce. Přihodím sušené brusinky a sušené banány. Na lekci beru šátky a šály, kterými si zavážeme oči. Po rozcvičce, krátké jógové sestavě inspirované pohádkou O perníkové chaloupce, kdy se především bavíme, smějeme, měníme hlasy a dotváříme pohádku podle vlastní fantazie, abychom do ní propašovaly co nejvíce jógových pozic, vyzvu jogínky, aby si vzaly šátky a zavázaly si oči. Jedině pokud známé pohádky tak trochu parodujeme, domýšlíme si, měníme je, prokládáme často absurdními dialogy, pak ano, i klasické pohádky lze do lekcí zařadit.

Při zavazování šátků se zvedne mírná vlna nevole. Jde o účesy („se rozcuchám“), materiál šátků, jejich barvu a vzor… Vidím ale, že starším holkám mnohem více vadí, že nebudou nic vidět, jako by se bály ztráty kontroly. Neustále na mě sypou otázky, co budeme dělat, proč to musí být, proč všechny a proč nemůže žádná přihlížet. Šátky si uvazují samy, ale já je zkontroluji, upravím a dotáhnu. Začneme sušeným banánem. Každá si vytáhne z misky jedno kolečko. Ani jedna neuhodne, co drží v ruce. „Zkuste nejdříve hmat,“ nabádám je. „Co vnímáte?“ Jsou překvapené, že něco tak tvrdého může být ovoce. „Co vůně?“ ptám se dál. Už se ozvou první hlasy, že by mohlo jít o banán. Konečně můžou ochutnat. Některé z kolečka opatrně kousíček ukousnou, některé převalují v ústech celé kolečko. „Vychutnávejte si to, žvýkáme pomalu a zkuste vůbec nemluvit.“ Po prvotních obavách je vidět, že na další vědomou ochutnávku se těší. Mimořádný úspěch sklízí sušené jahody.

Když experiment dokončíme, diskutujeme, jak se vlastně po celý den stravujeme a zda si jídlo opravdu dokážeme maximálně vychutnat všemi smysly. Holky uznávají, že je něco na tom, když si jídlo na talíř hezky naaranžujeme, přivoníme k němu a pak pomalu a vědomě jíme. Jestli se něco snažím dnešním teenagerům předat, pak právě mindfulness. Úžasná je práce s aromaterapií, tibetskými mísami či zvonkohrou koshi. Chůze po ortopedických podložkách, vzájemná masáž ve dvojici nebo hlazení peříčky jsou pro ně často aktivity jako z jiného vesmíru. Vždyť ani my, často rodiče právě těchto dětí, si neumíme jen tak lehnout, zavřít oči a jen být. To je dnes umění, které se musíme znovu učit, znovu hledat klid a cestu ven ze zahlcení. Pod doporučením „odpočiň si“ totiž většina teenagerů rozumí zalézt si do postele s telefonem. Snad se mi podaří do těch křehkých duší zasít povědomí o tom, že lze odpočívat, být, stravovat se a vnímat svět kolem sebe i jinak než přes displej telefonu.

Další podněty přicházejí i během jednotlivých lekcí. Například v závěru jedné lekce jsme s děvčaty společně skládaly mandaly. Měly k dispozici peříčka, barevné kuličky různých velikostí, kaštany, listy, větší korálky a vlašské ořechy. Některé pracují samy, některé ve dvojici či trojici. Jde o činnost, která má vždycky úspěch a při níž mám pocit, že mají radost z toho, co klidně a soustředěně tvoří. Zaslechnu útržky hovoru… „…a ona o ní říkala, že je…“ – „to není pravda, to by ona nikdy neudělala…“ – „…já jsem slyšela, že…“ Holky se trochu dohadují o tom, co je a co není pravda, co se asi stalo a jak se to stalo. Já myslím, že každý z nás si z puberty pamatuje takové to: „A víš, co on/ona o tobě říkal(a)?“ A většinou nenásledovalo nic pěkného. Když nám je -náct, těžko nad tím dokážeme mávnout rukou a opravdu si spoustu věcí neseme dále do dospělosti.

Příští lekci dávám holkám instrukce, aby si stouply jedna za druhou do řady a nechaly mezi sebou tak metr rozestup. Dívce, která je poslední, řeknu, aby se na mě jako jediná otočila. Ostatní se dívají na záda té před sebou a netuší, co se děje za nimi. Dívce předvedu sekvenci jógových pozic a vyzvu ji, aby je přesně takto zacvičila. Začínáme na zemi – pozice loďky, kdy předvádím veslování, z loďky přeskočím do žáby, z žáby do trojnohého psa hlavou dolů, následuje strom, ve kterém se jakoby komíhám ve větru, sestavu končím horou, kdy vedu palce spojených dlaní nejdříve k čelu, potom k srdci a nakonec se lehce ukloním. Už v prvním kole se ztrácí noha nahoře v pozici psa hlavou dolů. Dále dochází k modifikaci paží na konci. Spojené dlaně jdou nahoru, čela se nedotknou vůbec a následuje skoro hluboký předklon místo původní lehké poklony. Sestava se začíná povážlivě měnit, místo žáby je tam najednou motýl, u stromu chybí paže, které se mají komíhat ve větru, a tak dále a tak dále. Výsledná sestava skoro vůbec neodpovídá tomu, co bylo na začátku. Když docvičí poslední dívka, je to úplně jiný příběh. Začínají dohady, kde to kdy kdo spletl. Shodneme se ale na tom, že už se to dá těžko zjistit a vlastně na tom až tolik nezáleží.

Sedneme si opět na podložky do kroužku a debatujeme nad tím, co jsme právě cvičily a proč. Stejné je to s informacemi, různými zaručenými historkami o tom, co se stalo a jak se to stalo. Než se k nám nějaká informace donese, často z ní zbyde jen naprosté torzo a zbytek je něco, co si tam někdo další – třeba i nevědomky – přidal, upravil, pozměnil. Vtom holky samy zmiňují AI. A mě v tento moment zamrazí. Já sama už vlastně kolikrát nedokážu rozlišit, co je například reálná fotka a co všechno je dotvořeno umělou inteligencí. Jaké to je dospívat v době, kdy realita může být neustále ohýbána a upravována? Odpověď však nenacházím.

Na konci lekce mám připravené kartičky s otázkami: „Co bys dělala, kdyby někdo šířil lži o tvé nejlepší kamarádce?“ „Řekla jsi dnes někomu něco hezkého?“ „Dostala jsi dnes ty sama nějaký kompliment?“ „Jak se cítíš, když ti někdo pochválí například oblečení, účes nebo nové boty?“ „Řekla jsi někdy někomu něco, co tě potom mrzelo?“ To však nejsou otázky k zamyšlení jen pro děti nebo teenagery. Na tyto otázky by si měl pravdivě odpovědět každý z nás.

• autorka: Mirka Pavlíková
• www.mirkapavlikova.cz
• foto: Pexels