Zaregistroval jsem, asi jako většina z nás, že Světová zdravotnická organizace WHO prohlásila uzeniny za stejně nebezpečné pro vznik rakoviny jako plutonium či azbest. Což nutně přivádí k myšlence, z čeho jsou proboha ty uzeniny vyrobené? Aby to nestačilo, červené maso se na stejné listině objeví brzy také. Naše zažité stravovací tradice berou za své. Na každém rohu nás straší lepek nebo laktóza, řešíme, jestli je palmový olej zázrak, nebo nepřítel a jestli by se nakonec nebylo lepší stát veganem. Jenže kdo ví, kdo tu zeleninu vypěstoval, čím ji hnojil, jak brzy ji utrhl a jakým způsobem nechával dozrát.

Naše babičky těžko mohly řešit takové problémy. My si stále stěžujeme, že nemáme čas, že nestíháme jíst. Na statku vstali ráno k zvěři, nakrmili ji tím, co vypěstovali a měli k dispozici, pak celý den tvrdě pracovali na poli a hospodářství a večer uléhali se slepicemi. Odtud to rčení. Chodili spát tak brzy, protože také tak brzy ráno vstávali.

Ráno posnídali meltu a do ní nalámali ztvrdlý chléb, obědvali to, co se jim mohlo vejít do šátku, který si nesli na pole, a večeřeli brambory s mlékem. Všechno si vypěstovali sami. Maso měli jednou za čas, když porazili svoji kravku, která pro ně byla téměř rodinou. Byli tito lidé nemocní? Rozhodně ne, a pokud ano, maximálně zašli ke kováři s bolavým zubem, a tedy... jejich chrup by nebyl zrovna aspirantem na obálku Vogue.

Dnes máme na všechno výzkumy. Mnoho z nich si protiřečí. Záleží totiž na tom, která skupina si výzkum zadala, která skupina ho financovala a jak dlouho výzkum probíhal. Ono se nám může krásně stát, že za 30 let se objeví výzkum, který prohlásí, že sója je stejně nebezpečná jako uran, a budeme tam, kde jsme dnes.

My se zkrátka hodně spoléháme na to, že za nás někdo jiný všechno vyřeší, vymyslí a dá nám návod, za který my uspěchaní chudáci zaplatíme. Jenže návodů je mnoho, liší se od sebe diametrálně, a tak kromě toho, že nemáme čas, ještě musíme řešit, kdo má pravdu. A po mnoha letech hledání pravdy zjistíme, že univerzální pravda neexistuje, protože jsme každý jiný. Každý jsme jedinečný unikát. Nelze nás přeci hodit do jednoho pytle, zatřepat a vytáhnout recept.

Jako východisko se nabízí přemýšlet. Číst etikety, zkoumat původ potravin, hledat informace, odkud jednotlivé suroviny pocházejí, jak byly pěstovány, jenže toto se dohledává velice špatně, a navíc na to nemáme čas. Navíc, kupujeme potravin mnohem více, než potřebujeme, a potom jich také mnohem více konzumujeme. Málo se hýbeme a tloustneme. Čemu se vlastně divíme?

Nedávno jsem přijel za mámou na chalupu, seděla na stejném zápraží jako její praprababička, v ruce cigaretu a bez velkého úvodu mi sdělila, že četla korektury našeho časopisu a že nechápe, proč se tolik věnujeme stresu. Že to nechápe, z čeho ty lidi mají stres. Rovnou mi vyřadila stránky, které nečetla, protože ji rozčiluje číst o zavěšování křišťálových koulí nebo motivační řeči o ničem. Koukal jsem na ni s otevřenou pusou a nezmohl se na odpor. Sbalil jsem papíry a odjel domů. Večer jsem si u skleničky vína rovnal myšlenky a nějak se nemohl zbavit dojmu, že v něčem měla pravdu.

Došlo mi, že fňukáme, vymlouváme se a jsme líní nebo neschopní s tím cokoli udělat. A ještě horší varianta je, že se nám nechce, protože to tak je pohodlnější. Nemusí se nic měnit a všechno běží, jak jsme zvyklí. Co na tom, že to nestojí za nic.

A tak všichni máme možnost. Můžeme vstát ráno dříve, než jsme zvyklí, a zacvičit si pro rozproudění energie a rozhýbání těla. Můžeme si připravit svačinu, můžeme si naplánovat denní program a v něm přestávku na oběd, přes kterou vlak nejede, můžeme večer přijít z práce dřív a strávit čas s lidmi, které máme rádi. Můžeme dělat věci pro radost. Můžeme se usmívat, místo toho co bychom se mračili. Můžeme, cokoli si zamaneme, jen se rozhodnout a jít si za tím.

PS: Doufám, že to nebude moje máma číst, protože jinak řekne, že to jsou motivační kecy. (Poznámka redakce: napsáno pro Jóga Dnes v roce 2016)

• autor: Jakub Šamberger
• www.energystudio.cz
• foto: Shutterstock.com