Pro mnohé z nás má konec roku pachuť smutné melancholie. Najednou vidíme, že už nemáme čas na to dostát slibům, které jsme dali. Dodělat, co jsme nestihli. Napravit, co jsme rozbili. Konec roku připomíná dočasnost, pro níž je podle některých umělců lidský život krásný, podle jiných zase smutný a depresivní. Dobrá zpráva je, že si můžeme vybrat. Jóga podává návod. Navádí na správnou cestu. Správným směrem. To ale neznamená, že všichni musíme jít tamtéž. Cesta každého je jiná, osobitá a specifická. Jde jen o to si ji uvědomit, a především ji přijmout.

Pusťte se a dýchejte volně

Pokud každoročně teskníme nad koncem „starého“, zřejmě jsme dosud nepochopili plynutí, na němž je svět založen. Jeho fungování, existence. Naše bytí a žití. Ono je totiž mimořádně těžké srovnat se s dočasností a neuchopitelností i nepochopitelností času. Je náš přítel, nebo nepřítel? Když se na něco těšíme, ubíhá šíleně pomalu. Když se naopak něčeho bojíme, letí jako splašený. Jako by zkrátka všemožně pracoval v nás neprospěch. A není to jen tím, jak na něj nahlížíme? Jak si jeho působení bereme? Čas není osobní veličina. Je pro všechny stejný. Všem společný. Nemůžeme se na něho zlobit. On nic z toho, co činí, nedělá schválně. Prostě je. A je tak, jak je. Takový, jaký je. Jako promluvil Bůh na Mojžíše z hořícího keře: „Jsem ten, který jsem.“S plynutím času zkrátka nic neuděláme. Nezastavíme jej. Tak proč se tím trápit a ochuzovat se o jedinečnost neopakovatelné přítomnosti?

Smysl života je v každém všedním dni

Každý má tu moc stát se nejlepší verzí sebe sama. Najít smysl svého života. Viktor Emanuel Frankl, můj oblíbený židovský myslitel – neurolog – jej vidí v poslání a údělu, na který si každý musí přijít sám. Frankl přitom netvrdí, že smysl života hledáme, ale že jej odhalujeme. Protože on je již dán – je nám předkládám v každodenních situacích a vyjevuje se v tom, jak se k nim stavíme. Podle toho můžeme každý den udělat něco dobrého pro sebe i pro celý svět. Každý den se můžeme přičinit na nastolení rovnováhy uvnitř sebe i ve světě. Souvisí s tím i postoj, který zaujímáme ke konci roku. Frankl v jedné knize uvádí trefný příklad optimisty a pesimisty. Oba před sebou mají kalendář. Pesimista teskní nad stránkami, které se posouvají dopředu, a děsí se toho, jak čas rychle utíká. Pro formu zcela ztrácí obsah. Optimista se na uplynulé dny dívá s radostí. Jednotlivé listy kalendáře má popsány poznámkami, které mu připomínají, co ten který den zažil. Těší jej, že všechny tyto prožitky jsou nyní jeho součástí – ty dobré, i ty špatné. Dobré jej povznášejí, špatné posilují – protože mu dávají možnost se z nich poučit a příště se k podobným situacím postavit jinak. Tak, jak se domnívá, že by měl.

Tak, jak to je

Optimista bere život takový, jaký je. Bere svět takový, jaký je. Bere sebe takového, jaký je. To mu dává klid a rozhodnost pro všechna jeho jednání. Proto ničeho nelituje, jen se raduje z toho, co bylo, a těší se z toho, co je, a neřeší to, co bude. Každý takový může být. I já. I vy. A není to o tom dosáhnout toho hned a teď. Co je cílem? Ona cesta. Sama o sobě. Cesta, na jejímž každém kroku na nás čeká situace, která může odhalit smysl našeho života. Podle toho, jak se k ní postavíme. Jak s ní naložíme. Bilancujme, rekapitulujme, ale nemořme se ničivými výčitkami, vinou a úvahami, co jsme mohli udělat jinak, lépe. Žijme tady a teď. Chovejme se tak, jak cítíme, že je to správné. A těšme se z toho, co jsme prožili. Rok 2018 se chýlí ke konci. Byl dobrý, byl špatný, byl takový, jaký byl. Stejný bude i ten další rok. A zase další. Protože víte co? Roky, měsíce, týdny, dny, hodiny, minuty, vteřiny. To všechno je jen forma. A záleží jen na nás, jaký jí vtiskneme obsah. A každý den máme šanci dát jí ten nejlepší, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

• autor: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com