Otevírají srdce, uvolňují sevřenou horní část těla, narovnávají, dávají svobodu a volnost, zvyšují sebe-vědomí a motivaci. Odtažení od uší, prohnutí zad a zvednutí pohledu vzhůru představují praxi polohy osvobozující od každodenní standardní shrbené pozice, kterou většina z nás více či méně často zaujímá u počítače. 

Přesto vyvolávají záklony obavy: ohledně správného provedení a také v souvislosti s celkovým rozpoložením – otevírají hrudník, činí nás zranitelnými, staví nás do choulostivé pozice, v níž se dáváme na odiv, všanc, nejsme chránění ve svém obvyklém schoulení. V mysli se mohou vynořovat otázky typu: Jak hluboko je příliš hluboko? Neohýbám se již příliš? Je normální cítit se při záklonu tak zranitelně?

Záklony, jako jsou velbloud, luk, kobra nebo i záklon v poloze jezdce, nepatří mezi jednoduché polohy a to právě z existence faktorů, které nás na nich mnohdy děsí: otevřené srdce jako na dlani, nezvyklá zranitelná poloha, důraz na správné provedení. To všechno ale neznamená, že bychom se jich měli vzdát a do vlastní praxe je nezařazovat. Byla by to velká škoda, která by nás ochudila o benefity, které přinášejí. 

Můžeme ale zapracovat na našem vlastním postoji k záklonovým polohám. Jakmile změníme nastavení v mysli, náš pohled na záklony se začne postupně měnit. 

Je v pořádku být opatrný

Záklony jsou pro nás nezvyklé, protože tento druh pohybu v každodenní rutině nevykonáváme příliš často. Provedení záklonu může potom logicky vyvolat pocity strachu nebo i paniky: zaktivuje parasympatický nervový systém, dostane nás do situace, kdy se cítíme zahlcení a přetížení. Což dává smysl i z hlediska evoluce.

Přední část těla totiž představuje naši ochranu – brání před poškozením vnitřní orgány, včetně srdce. Otevření tohoto prostoru nás pocitově této ochrany zbavuje, odemyká dveře do našeho nitra, k té nezranitelnější části nás, kterou většinou neodhalujeme. Z tohoto hlediska jsou záklony naprosto neintuitivní záležitostí.

Ze všech těchto důvodů je naprosto přirozené a normální být při záklonech opatrný. Nespěchejme na sebe, buďme k sobě laskaví, neubližujme si, respektujme své pocity a postupujme pomalu, postupně a tak, aby to pro nás bylo příjemné. Nesrovnávejme se s ostatními. My jsme my.

Je na nás, kam až se podíváme

Jednou z nejděsivějších částí záklonu může být zvednutí pohledu vzhůru. Svět se nám doslova obrátí a my najednou vše vidíme z úplně jiné perspektivy. Jednomu to může pomoci vytvořit nadhled, jiného to děsí. A je to přirozené. V tomto je dobré si opakovat, že je ryze na nás, kam až se podíváme. Začínejme postupně a zvykejme si na nezvyklý pohled na svět, který nám záklony ukazují, zcela vlastním tempem. Nebo nechme zpočátku oči zavřené, soustřeďme se na dech a na to, jak se v poloze cítíme. 

Posilujme záda

Záklony nevyžadují jen flexibilitu zad a hrudníku, ve stejné míře je k jejich správnému provedení nutná síla – mentální i svalová. Začínejme se záklony vyžadujícími pouze mírné prohnutí. Ideální je třeba poloha kobylky (šalabhásana), která vyžaduje aktivní zapojení zádových svalů, o které se výhradně opírá. Zatímco jiné záklony využívají oporu paží nebo gravitaci, kobylka stojí na opoře zad. Tím učí udržovat aktivní záklon s méně výrazným prohnutím, který šetří bederní páteř, než budeme připraveni postoupit k náročnějším polohám.

Nezapomínejme na přední část těla

Může se zdát, že záklony stojí jen na ohýbání zad, pravdou ale je, že velkou roli hraje i zapojení přední části těla. V tomto směru může být užitečné uvažovat o záklonu jako o zážitku z vyvážení dvou protilehlých stran těla. Jakmile do mysli vneseme slůvko „spolupráce“, možná se nám pohled na záklon převrátí a nám to prospěje. 

Spolupráce a koordinace zad a přední části těla dává mentální i fyzickou kontrolu nad pohyby, jimiž se do záklonu dostáváme. Přitažení pupíku k páteři, tlačení pánve dopředu, stahování ramen od uší, prodlužování krku, zapojení přední části stehen, to vše jsou způsoby podpírající tělo při záklonu. Najednou vidíme, kolik toho tělo pro vytvoření jedné polohy dělá a zákon se hned jeví jako stabilnější, bezpečnější, méně děsivý – podepřený z obou stran.

Ne pasivní pád, ale bezpečná kontrola

Udržíme-li si pocit stability a kontroly, který dává pocítit správně prováděná poloha kobylky, ochráníme se před pádem do pasivního záklonu, kde povolíme gravitaci, aby naše tělo dostala někam, kde se necítí komfortně a na což není připraveno. Před pasivním pádem do hlubokých záklonů chrání právě práce se středem těla a aktivní udržování záklonu, což zaručuje, že gravitace pomáhá, ne ubližuje. Na to je třeba myslet ve všech záklonech: nepustit se tam, kam nás tělo samo pustit nechce, nepovolit gravitaci, nepodlehnout pasivnímu pádu.

• autorka: Kateřina Hájková
• foto: Pexels