Je to neustálá práce s vědomou pozorností naslouchajíc vnitřnímu hlasu. Ten dost často proniká do prostoru vědomí, ale ego s rozumem bývají hodně silní, a tak ho dokáží… utišit. To jim prostě jde.

Sousloví “žijte jógu” mi připomíná, že na cestě za svobodou a sebevědomým chováním, je třeba lakmusového papírku. Proč? Protože ne vždy jasně a zřetelně rozlišujeme a vyhodnocujeme. Mysl je často zahalená závojem - seberealizací, tužbami a podmínkami, tlakem společnosti včetně sebe sama. A tak o nějaké klidné mysli mluvit nelze. Lakmusovým papírkem vnímám “zrcadlení” všeho okolo nás, což je pomocnou rukou toho, abychom se naučili jemně a nezahaleně rozlišovat, vnímat a cítit, že vše co pouštíme ven, má také svou odezvu. Při schopnosti vnímat vše jako zrcadlení, se učíme poznat sebe sama bez imaginárních představ o sobě a velice důležité je, že získáváme zpětnou vazbu. A to je dobře. Žádné zrcadlo není špatné. Jen je - a reflektuje to, co pouštíme ven. Díky tomu se otevírá uvnitř každého z nás prostor pro sebehodnocení, respekt, soucit a pokoru, a díky pokoře přichází přirozená regulace toho, abychom nezpychnuli nebo se nepovyšovali.

Člověk se nemusí bát jít vlastní cestou a přitom věřit, být pevně rozhodnutý, že tato cesta je tou pravou. Je důležité, aby si člověk uvědomoval, kudy má jít a také té cestě věřil. Možná podstatnější pak bude myšlení, že tuto cestu může kdykoliv změnit a upravit, zjistí-li, že něco nefunguje - což je zcela přirozené. Pokus a omyl - dvě slova, která nelze od sebe oddělit, symbolizují rovnováhu a hledání, symbolizují cestu poznání, kdy se stáváme architekty svého života.

Dnes pro mě tato slova nabývají nový význam. Chápu, že respekt k minulosti i k lidem okolo nás je nezbytným zdrojem energie a svobody, ale také je důležité - umět vystoupit z minulosti. Žít jógu je přítomnost, kterou vše zmíněné ovlivňuje. A já tak nyní zkouším být otevřený a naslouchat svým potřebám s vírou v nekonečnou vnitřní svobodu, která možná byla dost silně potlačena - vlivem výchovy, okolního světa nebo vlastních strachů. Místo skutečné autenticity tak dostaly prostor různé „masky“ a vrstvy oblečení, které jedna překrývala druhou. Člověk nechce, aby vnitřní zranitelnost prosákla na povrch a dělá pro to maximum. Schovává se za různé postoje, naučí se určitým způsobem tvářit a chovat, aby splnil očekávání okolí… nebo snad i svá vlastní. Ale to není problém. To je tak přirozené a myslím si, že člověk se chová vždy - tak jak může, tak jak mu to nejlépe jde, i když si třeba okolí myslí něco jiného. Člověk možná časem zjistí nesoulad nebo disharmonii, ale díky bohu za to, že se tak stane a je schopný si to přiznat a i o tom mluvit.

Přijetí skutečné svobody a autentického já, bez přikrášlených kabátů a líbivých fasád, má mnoho podob a každá z nich je specifická. Podléhá jak vědomým, tak nevědomým podmínkám, minulým i přítomným zkušenostem až do momentu, kdy nás cosi v nás samotných zastaví a řekne „dost.“ Vzniká gejzír otázek: „Kdo vlastně jsem? Co to dělám? Proč nemohu volně dýchat? Proč mě trápí bolest či únava? Kam se ztratila radost a chuť do života?“ Tyto otázky nám otevírají dveře k postupnému uvědomění si vlastních potřeb, a možná i k pomalé, ale zásadní změně v našich životech, které byly po dlouhá léta zakořeněny v pomyslném ne-pohodlí.

Přijmout metody jógy jako ty prostředky, které pomáhají otevírat vnitřní já a zlepšovat své vnitřní cítění a prožívání, zapojit sílu dechu a pozice pro dobré držení a fungování těla, to je pro mě význam slov Žijte jógu. Dech, možná víc než jóga, je nitkou, která se zavrtává dovnitř a otevírá skulinky, které byly zavřeny. A to jste to ani nechtěli, neplánovali a nečekali. A najendou to tady je.  Díky józe, dechu a meditaci jsme schopni na sobě pracovat, vědomě přehodnotit/ transformovat nejen naše vnější činy, ale hlavně to, co cítíme uvnitř. Dává nám to sílu pochopit, že skutečná svoboda pramení z autenticity a odvahy být sami sebou bez strachu, že nenaplníme cizí očekávání, a je jedno jestli pramení z vnějšího světa a sociálního postavení, nebo zda-li problém tkví v srdci z našich dětství, možná i minulých - činů, o kterých třeba zatím nevíme. 

• autor: Václav Krejčík
• www.vaclavkrejcik.cz
• foto: Jana Mensatorová pro Bez frází