Pod překážkami na cestě k Bohu si každý může představit něco jiného. Nejčastěji však jde o smyslová potěšení u nichž cítíme, že na nich ulpíváme. A zde začíná podobnost s jógou, hovoříme tedy o spojitosti se třetí jamou, aparigrahou, pojednávající o důležitosti neulpívání na čemkoliv.

Pro jednoho to může být alkohol, pro druhého kouření, pro dalšího čokoláda nebo nadbytek masa v jídelníčku. To všechno jsou ale v konečném důsledku jen symboly – symboly mentální (možná zčásti i fyzické) závislosti na něčem(čemkoliv), co nás touto závislostí, připoutaností svazuje a brání nám v navázání plného vztahu se sebou i s Bohem.

Spojitost kříže a ega

Během postní doby se katolíci zaměřují na meditaci o posledních dnech lidského života Ježíše Krista. Snad nejdůležitějším symbolem křesťanství je kříž, na němž byl pán Ježíš Kristus ukřižován. Kříž představuje oběť, kterou Ježíš lidstvu věnoval – zemřel, vzdal se pozemského života, opustil ego a splynul s láskou s velkým L. Zemřel ve jménu lásky. Zde nacházíme další spojitost s jógou.

I v jógových praxích pracujeme s egem, jakýmsi „malým já“, které kultivujeme, abychom se jím nenechali ovládat, a abychom se vrátili k našemu skutečnému Já, k odlesku Boží existence v nás, na které často zapomínáme. Postní doba je tedy časem, kdy si nutnost, potřebu a důležitost této kultivace, nebo opouštění, ega, připomínáme.

Návrat k jednoduchosti

Čtyřicetidenní postní doba je pro katolíky návratem k základům. Myšlenka vzdát se záležitostí blokujících cestu k Bohu úzce souvisí s další jógovou jamou, tentokrát s Brahmačarjou. Doslovný překlad zní „chování vedoucí k Brahma“ a Brahma je v podstatě hinduistickým jménem pro Boha.

Nazýváme tedy v různých kulturách a vírách totožnou sílu jinými jmény? Oslovujeme v meditacích a modlitbách totéž?Zažíváme v podstatě tytéž pocity, prožitky, které nás všechny spojují? V katolické postní době i v jógových praxích se každopádně zaměřujeme na překonávání zvyků, tužeb a dalších překážek (kléš), které nám brání přiblížit se ke světlu, jejž vyzařuje Bůh (a jehož odlesk můžeme vnímat, sledovat sami v sobě).

Tapas jako disciplína

Tradiční křesťanské postní praktiky jako jsou omezení množství jídla, setrvávání v modlitbách a konání skutků milosrdenství (almužna, dobročinnost) se dotýkají disciplíny, v józe prezentované třetí jamou známou jako tapas.

V případě katolické i jógové disciplíny jde přitom, podobně jako v případě ega, o jakousi kultivaci, tentokráte o kultivaci vnitřního ohně, který může být dobrým sluhou, ale špatným pánem. Pracujeme-li na jeho kultivaci, stává se pohonem, který nám v každodenním životě pomáhá setrvat ve správném směru, neslevovat z duchovních zásad. To nám umožňuje se na sebe večer s úsměvem a dobrým vnitřním pocitem podívat do zrcadla.

Vzkříšení jako závěr praxe

Velikonoční postní doba v křesťanském provedení překonává překážky, navrací se k sobě a k Bohu a na konci se dočká vzkříšení svého Pána, světla, když vstane z prachu a vydá se za svým Otcem na nebesa. Stejně jako jogíni se po každé praxi zvedají po šavásáně z podložky s vědomím světla v sobě. Jak zásady půstu zařadit do každodenní praxe? Mysleme na neulpívání, buďme laskaví a štědří, neslevujme z hodnot, které zastáváme, a kultivujme své ego i vnitřní oheň. S takovou postupujme dál – krok za krokem, den za dnem.

• aurorka: Kateřina Hájková
• foto: Pexels