Autoři rostoucího množství výzkumů začínají v posledních letech definovat složité souvislosti mezi náboženskými, duchovními přesvědčeními a fyzickým i psychickým stavem jednotlivce. Nikdo neříká, že je to tak jednoduché, jako si říci, že se obrátíme na víru, začneme chodit do kostela nebo cvičit jógu. Vědci se domnívají, že za celkově dobrým stavem věřících se nejspíš skrývá kombinace celé řady drobných rituálů tvořících klidný a harmonický životní styl, díky němuž se praktikující cítí lépe emocionálně, což jim pomáhá žít zdravěji a déle.

Co přesně dělají?

„Co přesně dělají?“ To je otázka, která na jazyku pálí všechny odborníky zabývající se souvislostí delšího života a náboženské/duchovní praxe. K nejnovějším poznatkům v této oblasti přispěly v roce 1999 výsledky studie zveřejněné v odborném magazínu Journal of Gerontology: Medical Sciences. Ty vyšly ze studie, v níž vědci po dobu šesti let zkoumali necelé čtyři tisíce obyvatel Severní Karolíny ve věkovém rozpětí 64 až 101 let.

Badatelé zjistili, že lidé, kteří alespoň jednou týdně docházeli na bohoslužby, měli o 46 % nižší pravděpodobnost, že během šestiletého pozorování zemřou. S přihlédnutím k faktorům jako je věk, rasa, nemoci a další zdravotní a sociální faktory stále zůstává snížení úmrtnosti o 28 %. Podle autorů studie vykazovali věřící snížení úmrtnosti srovnatelné s úmrtností lidí, kteří nekouří, oproti těm, co kouří.

Může za to společnost, zdravé návyky nebo schopnost zvládat stres?

S podobnými výsledky přišly jak další rozsáhlé výzkumy, tak i některé menší studie. Veskrze lze říci, že se shodují v jedné věci – že jedinci, kteří praktikují prvky nějakého náboženství nebo víry, méně trpí na úzkosti a deprese, projevují více známek lepšího zdraví (například nižší krevní tlak a méně mozkových příhod) a obecně tvrdí, že se celkově cítí spokojenější a zdravější.

Autoři podobných výzkumů ovšem uvádějí, že závěry, jež může kdokoliv z uvedených faktů vytvořit, mají svá omezení. Předně mohou věřící těžit z pravidelného setkávání se s komunitou podobně smýšlejících lidí, kteří se vzájemně podporují a pomáhají tak zamezit pocitům osamění, od nichž bývá k úzkostem a depresím jen krůček. Dále je známo, že duchovní uvědomění často vede ke snížení rizikových faktorů, mezi něž patří zejména kouření a konzumace alkoholu. A konečně může prý spiritualita posílit schopnost zvládat každodenní stres, což zdraví psychické i fyzické samo o sobě posiluje.

Ohromný, vícerozměrný model

Stále více se tak ukazuje, že návštěva kostela, synagogy nebo jógové lekce vám delší život, pohodu a zdraví sama o sobě nezajistí. Důležité je, jak to má člověk nastaveno uvnitř. Jinými slovy, změna nezačíná venku, ale právě v našem nitru. Jádrem sdělení, jež se autoři zmiňovaných studií snaží svou prací veřejnosti předat, tkví patrně v jejich snaze navést nás k uvědomění, že tím, kdo nám pomůže prodloužit život, jsme v konečném důsledku jen my sami. Potažmo soubor každodenních duchovních zkušeností, soukromých rituálů, praktik, přesvědčení, hodnot a chování, které to všechno odráží a reflektuje. Jde tedy o ohromný, vícerozměrný model, o to, jak celkově žijeme a co je pro nás v životě důležité.

Podpora vnitřního já

Vědci se nám tedy nesnaží říci „Vraťte se do kostela a budete dlouho žít,“ ale spíše „Zůstaňte ve spojení se sebou a se stejně nebo podobně smýšlejícími lidmi.“ Protože když se znovu naučíme naslouchat vlastnímu nitru, pocítíme, že kousek něčeho, co všechny převyšuje, se nachází v každém z nás, což je neskutečně uvolňující zjištění dávající zprávu o tom, že ať je, jak je, a ač se to často nemusí zdát, vždy je o nás dobře postaráno. A způsob, který nám to pomáhá odhalit, se u různých lidí může různě lišit – někdo o samotě medituje, jiný pravidelně praktikuje jógu, dochází na jógové lekce, nedělní bohoslužby v kostele. Míníme-li je upřímně a opravdově, všechny takové činnosti nás vrací ke spojení sama se sebou a k vědomí „toho něčeho, co všechno převyšuje“. A v tomto vědomí se všichni se všemi a se vším spojujeme.

• autorka: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com