Očekáváme, že na dovolené se s partnerem nebudeme hádat. Realita vypadá jinak, což nás zklame a znechutí, takže si dovolenou nakonec neužijeme a neodpočineme si tak, jak jsme se těšili. Očekáváme, že v létě bude teplo a slunečno, že se opálíme a budeme se cachtat. Jenže prší, teploty připomínají spíše jaro a naše nálada opět klesá pod bod mrazu. Očekáváme, že na Vánoce napadne sníh, vytáhneme pekáče a budeme s dětmi bobovat nebo postavíme sněhuláka, budeme hrát koulovanou. Jenže typicky nasněží koncem listopadu, aby se počátkem prosince oteplilo a další sníh se objevil až v lednu, když už je po všem…

Svět se může zdát jako temné místo, když se člověk orientuje podle očekávání. A život se pod takovým úhlem pohledu může jevit až nesnesitelným. Protože očekávání se realitě blíží tak málo jako prosinec červenci. Očekávání představují určitý vysněný ideál, kterého nemůžeme ve skutečnosti nikdy dosáhnout, protože nikdy nic nedopadne přesně tak, jak si to představujeme. Proto je lepší neočekávat – od života, od ostatních, od sebe.

Zavádějící nároky

Očekávání plodí nároky a nároky mohou být zavádějící. Oboje je v podstatě jednostranné, protože nikdo není povinen plnit naše představy o světě, o životě nebo o své vlastní osobě. Očekávání ničí vztahy, situace, atmosféru. Zavádějí naši mysl do budoucnosti, v níž se cítí nejistá a zranitelná: a nejlepší obranou před takovými pocity je útok, čili frustrace, rozčarování, naštvání pramenící z bezmoci, když si uvědomíme, že věci zase nedopadly podle našich představ.

Jako bezmocná batolátka

Jen se podívejme na malá batolátka. Jako rodiče z nich máme často nervy na pochodu. Zvláštní, že jim mnohdy dáváme tak málo pochopení, přitom se chovají stejně jako my – jen, na rozdíl od nás, ještě nemají mentální výbavu na to, aby problém vyřešila sama, bez nářků, vzteku a pláče. Vztek vychází z bezmoci a bezmoc je jeden z nejhorších pocitů, který nás může navštívit. Z bezmoci vychází také strach. Když jsme bezmocní, jsme paralyzovaní vztekem a strachem. A tak se v podstatě cítíme pokaždé, když nevyjdou naše očekávání, když ztratíme kontrolu. 

Co přináší orientace na možnosti

Jde o mravenčí práci, na jejíž výsledky si musíme počkat, protože cesta k nim potřebuje notnou dávku odvahy a vytrvalosti. Ale vyplatí se. Což potvrdí jogíni, kteří se touto cestou vydali. Vedle toho jistě také přitakají poznámce o nutnosti neusnout na vavřínech a na obnově nového přístupu stále pracovat, udržovat a pečovat o něj jako o vzácnou květinku, u níž si nepřejeme, aby bez lásky a péče uschnula. O čem je řeč? Jde o to přenastavit mysl: dát impuls ke změně a místo na očekávání se orientovat na možnosti.

Možnost rovná se přítomnost

Proč na možnosti? Protože možnosti vracejí naši mysl do přítomnosti. Staví ji nohama na zem – připomínají, kde kořeníme (v tamasu) a jak se můžeme skutečně posunout výš (skrze radžas k sattvě). Orientace na možnosti nám otevírá obzory, chrání před zklamáním a frustrací. Navrací nás do reality, jejímiž tvůrci jsme my sami. Ne tím, že budeme po někom něco požadovat. Ale tím, že si odpovídající podmínky vytvoříme sami – spoluprací se sebou, prací na sobě a svém pohledu na sebe, život, svět. Orientace na možnosti dává svobodu, protože nepřipoutává k výsledku, na rozdíl od očekávání. Postrádá urputnost, umožňuje zvolnit, užívat klid a pohodu a dosahovat hluboké vnitřní spokojenosti.

• autorka: Kateřina Hájková 
• foto: Pexels