Chytré telefony, hodinky, dokonce prsteny nám dnes prostřednictvím moderních technologií umožňují sledovat sebe sama, jak moc se hýbeme, jak dobře spíme, jak hospodaříme s energií, zkrátka jak na tom jsme s celkovou vitalitou. Tato zařízení počítají naše kroky, množství nádechů a výdechů za minutu, hodiny spánku, zdolané kilometry. Je toho spoustu, co mohou změřit, stejně tak je ale spousta toho, co změřit nedokážou. Otázkou zůstává, zda máme něco takového dělat, nebo zda se od toho raději distancovat, protože je to pro nás nepřirozené.

Psychologie sebesledování

Ačkoliv by se mohlo zdát, že se jedná o nový fenomén, tendence pozorovat sebe sama pomocí různých senzorů a přenosných elektronických zařízení existuje již poměrně dlouho, a to asi od 70. let 20. století. V souvislosti s trackováním životního stylu psychologové užívají termínu systematický (racionální, analytický) kognitivní styl, což je určitá dispozice v myšlení a chování, která hledá vzorce a využívá pravidla. Výsledky řady studií odhalily souvislost mezi takovým způsobem uvažování a těmi, kteří se rádi svěřují do rukou moderních sledovacích technologií. Není překvapivé, že vzory, systémy a pravidla jsou ústředním bodem celého biohackingu.

Využitelnost a (ne)účinnost trackování vlastní aktivity

Sledování vlastní vitality může být ale bezesporu účinné pro všechny a nejen pro ty, kteří uvažují systematicky kognitivně. Existuje mnoho důkazů o tom, jak může tento způsob práce sama se sebou pomoci zvládat stravování, pravidelný pohyb, dokonce podpořit plodnost, zlepšit spánek a psychiku celkově.

Na druhé straně může ale takový přístup způsobovat i rozptýlení a vyvolávat úzkosti. Výsledky jednoho průzkumu odhalily, že sledování plodnosti může některé ženy uvrhnout do stavů beznaděje, nebo u nich naopak vyvolat dříve neznámou posedlost. Z toho vyplývá jedna významná skutečnost – nikdy nesmíme zapomenout, že vzory mohou být iluzorní a nová pravidla na nich založená tudíž mohou být předčasná, stejně jako závěry, které vyvodíme z takových výsledků.

Čeho je moc, toho je příliš

Stejně jako u všeho ostatního jde totiž o to, aby nám sledování sebe sama nepřerostlo přes hlavu. Je to podobné jako s jógovou praxí. Existují vědci, kteří se zabývají otázkou, zda z nás meditace se zaměřením na sebe sama nemůže učinit sobce. Tito vědci přišli na to, že se to opravdu může stát. Člověk, který má dispozice k sobectví, je může nesprávně pochopenou a uchopenou praxí a meditací prohloubit a místo k sattvě klesnout k tamasu.

Podobné je to se sebesledováním moderními technologiemi. Čeho je moc, toho je příliš. Člověk by se neměl příliš babrat ve vlastních pocitech a měl by pěstovat především nadhled, zrovna tak by se neměl nezdravě upínat k elektronickému zařízení, které tvrdí, že ho dokonale zná. Pravdou je, že my sami nejlépe víme, jak nám je a jak se cítíme. A že se sebou často nejednáme v souladu se satjou, tedy pravdivě a otevřeně, je věc druhá.

Zlatá střední cesta

O józe se říká, že je zlatou střední cestou bez extrémních vychýlení tím či oním směrem. Pokud budeme chytré technologie ke sledování vlastní aktivity užívat v tomto duchu a nebudeme na výsledcích měření nezdravě ulpívat, mohou nám být v jistém smyslu skutečně prospěšné. Stejně tak nás ale mohou uvrhnout do pasti a zbytečně nás stresovat.

Sebesledování chytrými technologiemi může být objevné i zavádějící. Samotný proces sledování sice může dávat určitý pocit jistoty, vyrovnat se s nejistotami života nám ale ve skutečnosti nepomůže. A hlavně – neumožní nám jít do hloubky a skutečně poznat sebe sama. Jako doplněk zdravého životního stylu může být tedy trackování vlastní aktivity chytrými technologiemi užitečné, a dokonce velmi užitečné, naším opravdovým přítelem se ale nikdy nestane. Naopak – pustíme-li si ho příliš blízko k tělu, stane se špatným pánem a uvrhne nás do pasti.

• autorka: Kateřina Hájková
• foto: Pexels