Nasedám do autobusu a všechno ve mně křičí. Ještě před pár dny jsem si v duchu tento okamžik představovala a možná i na chvíli přála, když jsem měla jeden večer ve stanu horečku a den dva mi nebylo úplně dobře. Ale teď se tělo a mysl brání a chce zůstat. Přes zamlžená okna autobusu, na která stále dopadá déšť, vidím okolní krajinu rozmazaně, ale to jí neubírá nic z její krásy a jedinečnosti. Naopak, zdá se být pozoruhodnější a na pohled ještě přitažlivější. Dívám se, jak se kapky deště slévají v pramínky, stékají po skle, a než se autobus vydá na zpáteční cestu, rozjímám. Přemítám o všem, co jsem na cestě prožila. O dobrém i zlém, jež mě potkalo, o lidech, které jsme poznali a našli s nimi společnou řeč. O sobě samé, že jsem dokázala, o čem jsem snila. Pociťuji příval ohromného štěstí a zadostiučinění. Není třeba žádných velkých slov a oslav. Jen v tichosti sedím a cítím, jak mi jako ty kapky deště stékají po tvářích slzy. Hluboko v srdci si s sebou odvážím něco nezapomenutelného, opravdového, co nás činí takové, jací jsme a chceme být. Strávila jsem obyčejně neobyčejný týden ve švédské divočině.

Na skok do nefalšované severské divočiny

Největší předností Švédska jsou bezpochyby jeho přírodní krásy. Švédové milují pěší túry, a proto v jejich zemi najdete mnoho tisíc kilometrů dobře značených a udržovaných pěších tras, navíc s příhodně umístěnými horskými chatami. K těm nejhezčím a nejvyhledávanějším patří trasy v severních částech země, ve švédském Laponsku, kde se setkáte s nefalšovanou severskou divočinou. Jde o panenský kus země, míle vzdálený od civilizace, který vás přenese do úplně jiného životního rytmu a přírodních zákonitostí. Tato liduprázdná oblast je stále domovem Sámů, kteří zde žijí po staletí neměnným způsobem života pastevců sobích stád. V nekonečné tundře s průzračnými řekami, vysokými horami a rozlehlými pláněmi s volně se pasoucími stády sobů se z vás na chvíli stanou skuteční dobrodruhové a zakusíte opravdový pocit objevitele.

Královská cesta mezi Abiskem a Hemavanem

Nejznámější a k turistům nejpřívětivější je severská Kungsleden (Královská cesta), která leží daleko za severním polárním kruhem v severní výspě švédského Laponska. Kungsleden byla vytvořena Švédskou turistickou asociací (Svenska Turistföreningen, STF) na počátku 20. století s cílem umožnit více lidem zažít krásu Laponska. Cesta dlouhá přibližně 450 km vede mezi Abiskem na severu a Hemavanem na jihu a prochází jednou z největších zbývajících evropských oblastí divočiny. Je přehledně značená a mnoho částí je dobře vybaveno a udržováno STF. Povalové chodníky vedou přes bažinatou nebo skalnatou půdu, můstky převádějí přes jinak obtížně zdolatelné rychle tekoucí potoky. Kungsleden prochází rozmanitou krajinou v laponském horském světě přes 4 národní parky: Abisko, Stora Sjöfallet, Sarek a Pieljekaise. Na cestě se dramaticky střídá alpský terén s nízko položeným horským březovým lesem. Stezka je rozdělena na čtyři části, každá představuje přibližně jeden týden turistiky. Zdaleka nejnavštěvovanější je nejsevernější úsek mezi Abiskem a Kebnekaise procházející v severní části přes celý Národní park Abisko. Letní sezóna zde obvykle trvá od poloviny června do konce září, počasí ale může být velmi zrádné díky pozdnímu nebo předčasně napadanému sněhu. Velká část stezky je opatřena zimním značením a lze ji přejet na běžkách. Zimní sezóna trvá od února do konce dubna a chaty jsou i v tomto období otevřené. My vyrážíme koncem srpna. I přesto, že podle statistik bývá v tomto období deštivěji a chladněji, má tento čas mnoho svých pro.

Tato doba je již považována za vedlejší sezónu a nenarazíte na davy dalších trekuchtivých turistů. Rovněž se s klesající rtutí na teploměru „téměř“ vyhnete obávanému komářímu peklu, které zde v hlavní letní sezóně umí potrápit mnoho turistů a bývá na trase jediným nepřítelem. A nakonec dozrávají brusinky a borůvky, a tundra se začíná barvit do podzimních barev. I v letních měsících by turisté měli být připraveni a dobře vybaveni na sníh. Budete potřebovat dobré (prošláplé) boty, nepromokavou bundu a kalhoty, vrstvy teplého oblečení (včetně suchého oblečení navíc), teplou čepici a rukavice. Já osobně doporučuji i teplý spacák a vhodnou izolační karimatku. V podvečer přijde vhod moskytiéra a repelent, který jsme zakoupili na místě. V letních měsících nečekejte nebe plné hvězd a tmu tmoucí. V srpnu je stále vidět dlouho do noci díky arktickému fenoménu půlnočního slunce, který zde nastává v červenci, ale i koncem léta si budete užívat nekonečné denní světlo a slunce daleko nad obzorem.

Nejkrásnější a nejoblíbenější úsek z horských oblastí Švédska leží mezi Abisko a Nikkaluokta. Nachází se zde 5 horských chat STF a 2 horské stanice v Abisku a Kebnekaise. Chaty jsou od sebe vzdálené v rozmezí 10–20 kilometrů, tedy asi den chůze. Stezku Kungsleden opustíme u horské chaty Singi a pokračujeme už po jiném značení směrem k STF Kebnekaise Mountain Station a dále do Nikkaluokty. Celkové převýšení je na tak velkou vzdálenost relativně malé, přibližně 1 100 m. Severní úsek nás zve do národního parku Abisko s jeho březovými lesy a nejslavnější švédskou horskou siluetou – Lapporten – bránou vytvořenou sousedními kopci, která je vnímána jako legendární vstup do Laponska. Kocháme se rozmanitou krajinou nad hranicí stromů se širokými otevřenými plochami, jezery, rychle tekoucími potoky a vysokými horami. Zelené zvlněné hory a otevřená vřesoviště zde přebírají vládu nad pustými horami a zasněženými vrcholky vysokých hor. Procházíme nádhernou, ale pustou krajinou k nejvyššímu bodu na celé trase, který leží v průsmyku Tjäktja v nadmořské výšce 1 150 metrů. Je to masiv Kebnekaise s alpskými vrcholy, ledovci a nejvyšší horou Švédska, Kebnekaise (2 096 m). Většina těch, kteří se dostanou na vrchol, tak činí s průvodcem z horské stanice STF Kebnekaise Mountain Station.

Svenska Turistföreningen (STF), Švédský turistický klub

Základní potřeby jsou obvykle k dispozici na chatách a ve většině případů tam najdete i obchůdky s potravinami. Chaty a sruby, kde se dá přenocovat, spravuje Svenska Turistföreningen (STF), Švédský turistický klub. Mají své správce, jsou skromně vybavené, bez elektřiny a tekoucí vody, a pokud se rozhodnete v nich ubytovat, budete spát ve vícelůžkových pokojích na matracích. K dispozici je vždy kuchyňka s propanbutanovým vařičem, venkovní suchý záchod a vodu na mytí si ohřejete na kamnech v sauně. Jestliže plánujete chaty využívat, vyplatí se pořídit si roční členství v STF za 485 SEK (švédských korun). Získáte slevu na servisní poplatek, pokud budete tábořit v blízkosti chaty a využívat kuchyň, sušárnu a další zařízení v době mezi 15.–21. a 7.–10. hodinou ranní, nebo na poplatek za denní návštěvu bez ubytování například při nepřízni počasí. Opět můžete využít kuchyň, sušárnu a další zařízení, ale maximálně na 2 hodiny mezi 11.–15. hodinou. Využili jsme dvakrát přenocování u chaty jen kvůli sauně (servisní poplatek po slevě 200 SEK) a jednou denní návštěvu při velmi hustém lijáku (40 SEK).

Členství v STF není úplně levnou záležitostí, ale na druhé straně vítězí fakt, že se zapojujete do něčeho velkého. Pohled Švédů na svět přírody, která u nich podnítila tak silné environmentální sklony, tkví v tom, že venkov a kultura ve Švédsku by měly být pro každého. Jako člen STF se podílíte na ochraně práva na přístup veřejnosti, údržbě a zlepšování turistických tras a udržitelném cestovním ruchu. Vše potřebné k tomu, aby lidé mohli objevovat Švédsko nejen dnes, ale i v budoucnu. Horské chaty a sruby STF tímto konceptem umožňují každému zažít to, co je zde na severu Švédska jedinečné. Rozmanitou, malebnou a poklidnou krajinu Laponska.

Země laponských Sámů

Laponské území na severu země pokrývá plochu 9 404 km². Pod tímto názvem se skrývá jedna ze švédských památek chráněných UNESCO, jež se nachází v kraji Norrbotten v sousedství norsko-švédské státní hranice. Většina chráněného území se rozprostírá ve švédských národních parcích Muddus, Marek, Padjelanta, Stopa Sjöfallet a v rezervacích Sjaunja a Stubba. V západní části chráněného území je ráz krajiny hornatý, zatímco pro východní část jsou charakteristické rozlehlé roviny. Rozkládají se zde ledovce, mokřady, horské louky a lesy. Pro oblast světového dědictví je neobvyklé, že je zapsané díky svému přírodnímu a současně i kulturnímu bohatství. Laponsko, zřízené jako oblast v roce 1996, zahrnuje dávné sobí pastviny se stádem čítajícím 50 000 sobů a 7 osad Sámů. Region Laponska je obýván etnikem Sámů již od prehistorického období. Kam historie sahá, je jejich tradiční způsob života svázán se sezónním přesunem stád sobů. Během léta odcházejí do hor a v zimních měsících tráví čas v nižších polohách, v lesích, kde stáda spásají lišejníky.

Kromě tradičních sobů dominují horské tundře i losi evropští, největší býložravci na našem kontinentu, polární lišky, rosomáci nebo roztomilí bělokurové tundroví, jež se v sámštině nazývají kiruna. Tohoto zdatného vegetariánského otužilce v krásném bílém zimním opeření najdete ve znaku města Kiruna a v logu tradičního kirunského minipivovaru Kiruna Bryggeri. Historie pivovaru sahá až do roku 1906, kdy rozvoj města Kiruna stál na samém počátku. V roce 1960 byl pivovar prodán Gällivare Bryggeri a následně uzavřen. Před několika lety se pár nadšenců rozhodlo pivovar obnovit a oživit tradici a vzpomínky na staré dobré časy. V pivovaru se po 50 letech od jeho zavření opět vaří a my doporučujeme ochutnat jejich vynikající piva pocházející z vod řeky Torne, které jsou považovány za jedny z nejčistších v celém Švédsku. Řeka Torne je dlouhá 500 kilometrů, což ji činí nejdelší řekou v regionu Norrbotten, a tvoří přirozenou část hranice mezi Švédskem a Finskem. Dříve sloužila k plavení dřeva a jako vodní obchodní cesta.

Kiruna, město ustupující těžbě

V době, kdy jsem byla zanořená do románové kroniky Šikmý kostel od Karin Lednické, jsem se domnívala, že mám jasnou představu o tom, jak by mohlo vypadat město, které ustupuje těžbě, až z něho nezbyde zhola nic. Jak moc jsem se ve svých představách mýlila. Všechny se rozplynuly v okamžiku, kdy jsem stála takové realitě čelem.

Na severní část Kungsleden se nejlépe dostanete letecky přes město Kiruna, vzdálené 145 kilometrů od severního polárního kruhu. Jeho název pochází ze sámského slova giron, což znamená bělokur. Ten je součástí městského erbu společně se znakem železa, které symbolizuje těžařský průmysl, jenž je hlavním zdrojem zdejších příjmů. Těžba železné rudy se prolíná celou historií města. Původně zde existovaly pouze doly a až následně vzniklo v roce 1900 město. O více než sto let později započal nevyhnutelný přesun osídlení o tři kilometry dále na východ. Vlivem masivní těžby za posledních 120 let bylo narušeno podloží staveb a město se začalo doslova propadat do země.

Už při příjezdu do Kiruny si plně uvědomíte rozsah zkázy. Projeli jsme kolem vznikající „Nové Kiruny“ do původní staré části, kterou pohlcuje důl. Nejprve nám vůbec nedošlo, že míjející hromady dřeva a dalšího stavebního materiálu nejsou skladiště, ale pozůstatky řízené demolice. Některé stavby se místo zbourání rozeberou jako nábytek z Ikey, domy s historickou hodnotou se přenesou v celku.

Večer jsme zašli na večeři do přeživší restaurace Bishops Arms, kde jsme si mimochodem výborně pochutnali na tradičních švédských specialitách a počinech Kiruna Bryggeri, a poté jsme vyrazili na krátkou obhlídku města a byli jsme upřímně v šoku. Jako bychom procházeli městem duchů nebo opuštěným filmovým ateliérem, kde se právě po letech dotočil nákladný film a všichni už odjeli domů, jen rekvizity tu zůstaly. Potkáte pouze pár dalších trekerů, kteří se stejně jako vy druhý den brzy ráno sbalí a vyrazí buď do Nikkaluokty, nebo opačným směrem do Abisko National Park splnit si svůj letitý sen o Kungsleden.

Cesta do Abisko trvá autobusem zhruba hodinu a půl, a tak mám spoustu času na přemýšlení. Myslím na osud dřevěného kostela Kiruna Kyrka, který byl postaven již v roce 1912. Patří k nejkrásnějším a největším dřevěným stavbám ve Švédsku a údajně stejně jako kostel v českém Mostě bude brzy přestěhován do nové části. Těžko si představit, co prožívají místní lidé v náročných podmínkách všudypřítomného průmyslu, když k tomu všemu ještě připočteme tuhé zimy a převládající tmu. Budiž jim jistou útěchou, že mají na dohled švédské národní parky.

Příběh Fjällraven

Proč zrovna Kungsleden? Kromě mé vášně pro severské země a polární oblasti jsem fanouškem švédské značky Fjällraven. Mám ráda, když jsou za věcmi, kterými se obklopuji, velké příběhy. Za značkou Fjällraven stojí koncept udržitelnosti s heslem „Forever Nature“, světová legenda outdoorových aktivit a jeden z nejvýznamnějších švédských inovátorů a podnikatelů Åke Nordin. Ten se ve svých 24 letech rozhodl ve švédském městě Örnsköldsvik založit firmu, poté co ještě jako chlapec vymyslel svůj vlastní batoh s vnějším rámem. Od té doby značka zůstává věrná svému poslání vyvíjet nadčasové, funkční a odolné outdoorové vybavení. Být odpovědní vůči lidem, zvířatům i životnímu prostředí a inspirovat co nejvíce lidí k pobytu v přírodě. Když před 6 lety přišla Elísabet Elfa, produktová designérka společnosti Fjällraven, s návrhem na Abisko Trekking Tights a já v promo videu společnosti poprvé spatřila krásy severské Kungsleden, bylo vše jasné.

V den našeho příjezdu do Abisko Turiststation právě končil 110 kilometrů dlouhý dálkový pochod severní částí Kungsleden, Fjällraven Classic Sweden. V protisměru jsme potkávali lidi z celého světa, kterým z očí čišela nepopsatelná čirá radost. Já se radovala hned dvakrát. Jsem tu, hurá, i spolu s mými lety opotřebovanými a milovanými Abisko Trekking Tights. Ale navíc se právě dnes, po 3 týdnech uzávěry a dezinfikování, otevírají horské chaty. Příčinou jejich uzavření byl výskyt střevní virózy, která se z Kebnekaise nekontrolovaně rozšířila na celý severní úsek stezky. Jupí, bude i sauna. Vyrážíme z Abiska do Nikkaluokty a máme těch krásných 110 km před sebou.

Nejkrásnější úsek Kungsleden mezi Abisko a Nikkaluokta

Tento úsek je nejkrásnější a nejoblíbenější z horských oblastí Švédska. Nachází se zde 5 horských chat STF a 2 horské stanice v Abisku a Kebnekaise. Chaty jsou od sebe vzdálené v rozmezí 10–20 kilometrů, tedy asi den chůze. Stezku Kungsleden opustíme u horské chaty Singi a pokračujeme už po jiném značení směrem k STF Kebnekaise Mountain Station a dále do Nikkaluokty. Celkové převýšení je na tak velkou vzdálenost relativně malé, přibližně 1 100 m.

Severní úsek nás zve do národního parku Abisko s jeho březovými lesy a nejslavnější švédskou horskou siluetou – Lapporten – bránou vytvořenou sousedními kopci, která je vnímána jako legendární vstup do Laponska. Kocháme se rozmanitou krajinou nad hranicí stromů se širokými otevřenými plochami, jezery, rychle tekoucími potoky a vysokými horami. Zelené zvlněné hory a otevřená vřesoviště zde přebírají vládu nad pustými horami a zasněženými vrcholky vysokých hor. Procházíme nádhernou, ale pustou krajinou k nejvyššímu bodu na celé trase, který leží v průsmyku Tjäktja v nadmořské výšce 1 150 metrů. Je to masiv Kebnekaise s alpskými vrcholy, ledovci a nejvyšší horou Švédska, Kebnekaise (2 096 m). Většina těch, kteří se dostanou na vrchol, tak činí s průvodcem z horské stanice STF Kebnekaise Mountain Station.

Abisko National Park

Krásný vstup na stezku vedle horské stanice STF Abisko Turiststation v Abisku je severním výchozím bodem stezky Kungsleden. Národní park Abisko byl založen roku 1909, kdy ve Švédsku vznikaly první zákony na ochranu přírody s cílem zachovat severní oblast severských zemí v původním stavu a využívat ji jako zdroj vědeckého výzkumu. Rozkládá se na 7 700 hektarech. Začíná u břehu jezera Torneträsk, jednoho z největších švédských jezer, u vesnice Abisko a pokračuje asi 15 kilometrů na jihozápad. Leží zhruba 195 km severně od severního polárního kruhu, zahrnuje převážně březový les a prochází blízko šumících vod Abiskojåkka. Oblast Abiska má i své specifické klima, které je ovlivňováno velikým jezerem Torneträsk a blízkostí Atlantiku. Navíc leží v dešťovém stínu hor na západě, takže je jedním z nejsušších míst Švédska. Průměrná roční teplota se pohybuje okolo -1 °C.

Po několika kilometrech pěší turistiky přicházíme k průzračnému horskému jezeru Abiskojaure, kde  březový les začíná ustupovat. K další chatě na trase STF Abiskojaure Fjällstuga se dostaneme přes řeku Kamajåkka po visutém mostě. Nachází se zde krásná písečná pláž s mělkou vodou, která vybízí v letních měsících ke koupání. Chata nabízí saunu, ale vzhledem k tomu, že chceme první noc na Kungsleden spát v divočině, jen se občerstvíme a vyrážíme o další 4 km dále, neboť táboření je v národním parku povoleno pouze na místech k tomu určených. Snažíme se sníst nejtěžší položky zásob a usínáme unavení po celém dni stráveném s plně naloženým batohem na zádech. Naštěstí je zde po celé trase dostatek pitné vody a člověk nemusí nosit ještě litry navíc. Voda v přírodě je tak čistá, že se dá nabírat a pít přímo z jezer a potoků. Přiznám se, že já jsem občas použila filtr.

Lodí po jezeru Alesjaure k sauně a úchvatnému výhledu z horského hřbetu

Opouštíme březový les a čeká nás strmé a dlouhé stoupání na Kieronbacken, kde trasa místy diagonálně protíná balvanitou krajinu. Dosahujeme horského vřesoviště s travnatým porostem a východní strana se stává rozšířenou soustavou jezer. Abychom si lehce zkrátili trasu a podpořili ekonomiku domorodých Sámů z letní osady Laevas, která se nachází v blízkosti horské chaty, vezeme se závěrečnou část etapy přes jezero Alesjaure malou lodí a nasloucháme příběhům ze života tradiční sámské vesnice. Zajímavý a zcela prozaický nám připadal způsob provozu převoznictví. Existuje sice jízdní řád, ale pokud chcete přepravu, musíte včas vyvěsit žlutý prapor, který je z dálky z protější vesnice dobře viditelný. Jinak loď nedorazí. Na jižním konci jezera se na důstojném vyvýšeném místě tyčí horská chata STF Alesjaure. Tentokrát zůstáváme přes noc, abychom po dlouhém dni v horách byli odměněni teplem v sauně vytápěné dřevem, osvěžením při koupeli v horském jezeru a na závěr nezapomenutelným výhledem z horského hřbetu.

Horská túra přes Tjäkta Pass

Túra mezi horskými chatami STF v Alesjaure a Tjäkta je horský trekking v celé své kráse. Horská vřesoviště jsou obklopená majestátními štíty a ledovci. Pod horskou chatou STF Alesjaure trasa překračuje řeku Alesätno po dlouhém mostě. Poté sleduje východní stranu širokého vodního toku a klikatí se bujnou deltou s bohatým životem vodního ptactva. V místech, kdy se začínáme blížit k horské chatě STF Tjäktja, začíná být cesta strmá a kamenitá. Chata se nachází na protějším břehu řeky, kam se dostaneme po mostě. Není zde žádná možnost nakoupit jídlo nebo se občerstvit, jde pouze o prostý srub k přespání nebo může posloužit jako útulna při nepřízni počasí. Pokračujeme další 4 km k sedlu Tjäkta a užíváme si širá prostranství a nádherné výhledy. V průsmyku se nachází odpočívadlo s toaletou, ale nejlepší místa pro táboření jsou přímo pod samotným průsmykem Tjäktja. Poté, co jím projdeme, se nám na druhé straně otevře nová krajina. 30 km dlouhé údolí Tjäktjavagge, jímž protéká horský potok. Pustá a kamenitá země průsmyku se rázem změní v zelené a svěží údolí, jehož západní strana je ohraničena skalní stěnou. Východní strana má vrcholy více zaoblené.

Klid Singi

Druhý den vstáváme brzy. Čeká nás dlouhá a náročná túra až k horské chatě STF Singi, jež patří k tomu nejkrásnějšímu a nejúžasnějšímu, co může švédská horská říše nabídnout. Bohužel už od brzkého rána nám nad hlavami visí těžké černé mraky a za několik málo kilometrů se skutečně strhává opona deště. Kvůli silnému lijáku zastavujeme neplánovaně v horské chatě STF Sälka. Zahřejeme se u kamen, usušíme, najíme a pokračujeme dále. Jakmile cesta opustí údolí, provádí nás kolem impozantních vrcholů a obrovských ledovců. V blízkosti Singi se nachází letní osada Kårtjevuolle patřící k sámské vesnici Girjas. Singi leží v klidné otevřené a neúrodné krajině, kde se v pohoří Kebnekaise setkávají údolí Ladtjovagge a Tjäktjavagge, v pohoří Kebnekaise. Turistické stezky odtud vedou všemi směry: Kebnekaise na východ, Vakkotavare a Saltoluokta po stezce Kungsleden na jih, Hukejaure na západ a Abisko na sever. Dnešní večer je naším posledním na Kungsleden. Ze všech míst, která jsem na stezce viděla, bylo toto nejpůsobivější. Večerní pohled na chatu Singi byl podmanivý a zcela okouzlující. Zdálky jsem přes okna pozorovala plápolající plamínky hořících svíček a stínohru siluet ubytovaných horalů. Ani teď s jistým odstupem času nezůstává moje tvář kamenná, propadám nostalgii a při vzpomínce se mi lesknou oči.

Horský svět Kebnekaise

Ráno se loučíme s Kungsleden a vydáváme se na východ směrem k STF Kebnekaise Mountain Station, kde plánujeme tábořit u chaty, využít opět podvečerní saunu a ochutnat lokální speciality v podobě tříchodové večeře v restauraci Kebnekaise Mountain Lodge. Zde se již snoubí horská turistika s kompletním servisem. Cesta k chatě prochází úzkou částí údolí Laddjuvagge s její velkolepou scenérií. První kilometry mírně stoupáme k jezeru Lassajaure a samotnému údolí, ale nádherné výhledy v obou směrech za to rozhodně stojí. Horská stanice leží v pusté krajině severního Laponska na úpatí nejvyšší hory Švédska, Kebnekaise (2 096 m). Někteří stejně jako my tady trek končí, jiní se na něj teprve vydávají v opačném směru.

A jsou zde i tací, bohužel v organizovaných velkých skupinách, kteří se chystají vystoupit na horu Kebnekaise. Ani za mák  jim nezávidíme, déšť neustává, mlha všude kolem, že by se dala krájet, k tomu vtíravá zima a lezavo. Teď nám alespoň není líto, že nazítří odlétáme na 4 dny za poznáním Stockholmu přezdívaného Benátky severu.

Tam, kde cesta končí a začíná divočina

Na 17 hodinu máme koupené lístky na autobus z Nikkaluokty, který nás odveze přímo na letiště v Kiruně, odkud ještě týž večer odlétáme do Stockholmu. Vstáváme brzy, musíme si pospíšit, neboť do Nikkaluokty zbývá ještě posledních 19 kilometrů a v silném dešti a mlze se jde těžko. Cestou překračujeme horský potok Tarfalajåkka, který odvodňuje ledovce Tarfaladalen. Trasa pokračuje mírně vzhůru po často kamenité cestě místy s dřevěnými chodníky a březový les se postupně začíná zahušťovat, jak ztrácíme výšku. Část cesty si krátíme lodí. Jízdní řád jsme si ráno na chatě vyfotili, a když do toho trochu šlápneme, stihneme ji. Stejný nápad měla kvůli dešti ten den většina turistů, a tak jsme v malé boudě u zastávky lodi namačkaní jak sardinky, abychom se schovali před sílícím větrem a deštěm. Na malé bárce jsme přikrčení, choulíme se do sebe zkřehlí zimou a deštěm a necháváme se kolébat meandry jezera Láddujárví. U spodní zastávky se nachází útulná kavárna v sámském stanu a stánek Lap Dånalds, kde se podávají sobí hamburgery. Kavárna patří po generace sámské rodině a pořídíte zde i několik tradičních výrobků. Snědením veškerých zásob se uvolnil v batohu prostor, a radikálně se snížila jeho hmotnost. Můžu nakupovat. Po několika málo kilometrech jsme v cíli a je mi zvláštně po těle. Radost se mísí se smutkem. Túru končíme ve vesnici Nikkaluokta, ve které se opět nachází restaurace a malý obchod, a tak zase nakupuji. U nás doma už to začíná vypadat jako v malém skandinávském skanzenu. A pak mi to dojde. Jsme zpět v civilizaci. Po týdnu první asfaltová cesta a auta, elektřina a wifi, splachovací záchod a zrcadlo. Když se ohlédnu zpátky, došli jsme do místa, kde cesta končí a začíná divočina. Nebo naopak?

„Bylo mi jasné jen to, že nic vědět nepotřebuji. Stačí věřit, že to, co jsem dokázala, je skutečné. Věřit, že už nemusím máchat holýma rukama. Uvědomit si, že stačí vidět rybu pod hladinou. Že to je vším. Je to můj život – jako všechny životy – tajemný, neodolatelný a posvátný. Tolik blízký, tolik přítomný, tolik můj.“ Cheryl Strayed, z knihy Divočina.

• autorka: Lucie Pacovská
• foto: Lucie Pacovská