Každou zimu přesouváme náš život blíž slunci do teplejších končin. Už několik let. Být často na cestách je náš životní styl, milujeme žít esenci svobody v její maximální plnosti. Během našeho putování světem se pokaždé zamýšlím nad tím, jak si kus lehkosti a svobody přivést domů, jak zůstat v pocitu co největší možné svobody co nejdéle. A proč je možné, že ne každý se během cestování cítí tak jako my - volně a svobodně.

Pas do světa není vstupenkou ke svobodě

Dnešní svět nám nabízí něco, co generace před námi neměly. Můžeme se volně pohybovat po kontinentech, stačí nám k tomu cestovní pas a peníze na účtě. Pracovat můžeme v podstatě odkudkoliv, pokud nám to charakter práce dovoluje. Jsou nám známé návody, jak pracovat se svými myšlenkami a jak si tvořit vlastní realitu. Jak manifestovat.

Přesto během těchto zdánlivě dokonalých momentů, ke kterým se často přibližujeme během cestování, v sobě někde v hloubi můžeme cítit zvláštní prázdno. Takový jemný, sotva zachytitelný pocit, že to ještě není celá pravda o svobodě. Že i když jsme na druhé straně světa, běháme bosí v džungli, meditujeme u přílivu nebo buddhistickém klášteře, vysíláme přání a záměry, necítíme volnost ani svobodu.

Více možností neznamená více svobody

Svoboda není jen o tom, jak daleko jedu. Není ani o tom, že čím exotičtější, vzdálenější nebo spirituálnější je moje cílová destinace, tím svobodněji se budu cítit. Není ani o tom, zda si mohu cestování finančně dovolit, kolik komfortu si na cestě dopřeji nebo v jakém standardu budu žít. To všechno jsou podoby vnější svobody – a ano, i ty mají svou hodnotu. Dávají nám možnost volby, pohybu a nových zkušeností.

Vnitřní svoboda se ale nepozná podle destinace, ceny letenky ani počtu navštívených zemí. Pozná se podle toho, jak se cítíme sami se sebou. Ač se můžeme pohybovat libovolně napříč světem, pokud vědomě nepracujeme se svým životem a s tématem vnitřní svobody, můžeme cestovat kamkoliv a kdykoliv, nebudeme svobodní nikdy.

A právě v tom vnímám ten zásadní rozdíl. Mít schopnost plně tvořit svůj život a ladit se na svou vlastní verzi svobody uvnitř sebe, v každé buňce svého těla. Každý náš výjezd do světa je ochutnáním svobody v kontextu naší duše, které dávám prostor promluvit a projevit se. Cestováním se můžeme lépe přiblížit sobě. Někdy nám cestování pomůže odložit vrstvy, které nejsou naše. A někdy je naopak jen překryjeme novými zážitky nebo porcemi all-inclusive a svobodu necháme kdesi daleko za branami resortu.

Nejdelší cesta vede dovnitř

To, co nás drží v nesvobodě nejsou hranice světa. Jsou to neviditelné hranice uvnitř nás. Příběhy, které jsme převzali. Role, které v životě hrajeme a nejsou naše. Očekávání, kterým se snažíme dostát a děláme to jen ze zvyku nebo protože nám to kdysi někdo řekl, že bychom měli. A přesně tyto pocity s sebou bereme všude. I na druhý konec světa.

Každé putování do světa je velikým učením o nás samotných. Cestování samo o sobě není cestou ke svobodě. Vnímám ho jako prostor, ve kterém můžeme svobodu objevit a v sobě ji podpořit. Když se to naučíme, můžeme sedět doma v roztrhaných teplákách a cítit hluboký vnitřní klid, uspokojenou duši a svobodný život.

Během cestování se tedy můžeme na svět dívat jinýma očima a na okamžik odložit tíhu každodennosti. Ale tento pocit sám o sobě ještě nemusí být svobodou. Může být jen dočasnou úlevou od života, který na nás čeká doma. A pokud se po návratu vrátí stejné pocity sevření, nespokojenosti nebo vnitřních omezení, nebyla to svoboda, ale jen krátká přestávka od ní. Skutečná svoboda totiž nekončí ve chvíli, kdy přistaneme zpátky na letišti. Zůstává s námi i v obyčejném pondělí doma.

• autorka: Adéla Metlická Lustyková 
• https://essenceforlife.cz
• foto: Pexels