Na udržení stability těla se totiž podílí i méně známý smysl zvaný propriocepce. Při tomto experimentu se ukáže její kvalita, protože se zavřením očí vyřadí zrak a při otáčení hlavy se změní podmínky pro udržení rovnováhy, takže se více projeví, jak dobře se dokážeme opřít o proprioceptivní vnímání.

Propriocepce, neboli polohocit, je smysl pro pohyb vlastního těla v prostoru, díky němuž víme, kde máme ruce, nohy nebo hlavu, i když se na ně zrovna nedíváme. Ve svalech, šlachách, kloubech a dalších tkáních máme specializované receptory, které v každém okamžiku informují mozek o tom, jak stojíme či sedíme, kam přenášíme váhu nebo jak moc zabíráme při pohybu.

V běžném životě se na propriocepci spoléháme mnohem více, než se zdá. Pomáhá nám odhadnout, kolik síly je potřeba pro konkrétní pohyb, reagovat na změny rovnováhy nebo rozpoznat, že určitou část těla nadměrně zatěžujeme.

Tělo s námi neustále komunikuje, ale za určitých okolností ho můžeme přestat dobře vnímat. Uspěchaný životní styl, nedostatek pohybu nebo pohyb ve stále stejných stereotypech mohou oslabovat kvalitu proprioceptivního vnímání. Často tedy nejde o to, že tělo málo „posloucháme“, ale spíše o to, že ho vůbec „neslyšíme“, že jsme od svého těla odpojení a ztrácíme cit pro to, co se v něm zrovna děje. Nezaregistrujeme včas jeho jemné signály: že stojíme křivě, svíráme ramena nebo přetěžujeme jednu stranu. Tělo potom začne mluvit hlasitěji, třeba v podobě bolesti zad, kyčlí, kolen nebo jiné dlouhodobě namáhané oblasti, jejíchž jemnějších varování jsme si dříve nevšimli.

Kvalitní propriocepce tedy hraje důležitou roli nejen ve stabilitě a koordinaci pohybu, ale i v prevenci některých zranění. Jak ji rozvíjet a jak si její kvalitu udržet? Nejlépe v pestrém pohybu, a ideálně v takovém, který nás zpomaluje a vede naši pozornost do těla. Některé jógové styly pro to vytvářejí dobré podmínky. V delších výdržích, pomalejších přechodech i rovnovážných pozicích jsme nuceni zachytit drobné tělesné změny: jak pracují chodidla, kam utíká pánev, kde zadržujeme dech nebo kde zbytečně tlačíme.

Když se naše proprioceptivní vnímání postupně zlepšuje, můžeme si v běžném dni dříve uvědomovat jemné varovné signály: třeba že se nám vlivem stresu stahuje šíje nebo že při určitém pohybu používáme více síly, než je potřeba.

Pravidelná jógová praxe tak může podporovat nejen mobilitu a flexibilitu, ale také nám pomoci znovu navázat kontakt s vlastním tělem. Proto máme po dobře sestavené lekci často nejen pocit protažení, ale i většího usazení a uzemnění. Tělo a mysl začnou pracovat v tandemu, a tak můžeme díky józe ve svém těle cítit o něco „více doma“.

• autorka: Csilla Barkasz
• foto: Pexels

Zdroje:

Ann Swansonová: Jóga z pohledu anatomie

Pavel Kolář, Renata Červenková: Labyrint pohybu