Jsem však i mnoholetou jogínkou a jógovou instruktorkou. Ranní jógová praxe, sádhana, je pro mé prožívání alfou i omegou a přes to vlak prostě nejede. Tedy, nejel. Dokud do onoho vlaku nenastoupil Eli, popřípadě se nestal jeho strojvedoucím. 

Po jeho narození jsem tak, jako mnoho jiných žen, stála před nelehkým úkolem. Jak skloubit náš neustále se měnící spánkový rytmus, energetické výkyvy, neodkladné potřeby a přání miminka, stabilní ranní praxi a zároveň vytvořit prostor pro krásná, společná rána? Jak z takové nepředvídatelní anarchie vykřesat harmonii? 

Vstávat dřív než novorozeně? Sci-fi. Čas se neustále měnil s přesností porouchaného budíku. Na aktivní zapojení do praxe byl a pořád ještě je maličký (i když už spolu děláme letadlo). 

Jelikož jsem přesvědčená, že rána bez praxe by v konečném důsledku neprospěla nikomu z nás, potřebovala jsem změnit optiku. Byl čas na inovativní strategii, záložní plán a záložní plán záložního plánu. A i když jsem bytostí zvyku, Eli mě rychle naučil rannímu freestylu. Povolit nejenom v bocích, ale i v očekáváních.

Začala jsem rozvíjet sice organický, ale přesto pevný rituál. Eli ví co se bude dít. Iluzi nerušené praxe však nemá smysl vytvářet. Charakter sadhány dostal solidní update a z původní praxe zůstaly spíš nostalgické ozvěny minulosti. 

Důkladnou pránájámu a plynulou flow tak nahradila praxe nejednou přerušená podáním hračky, uděláním legračního zvuku či pohlazením. Máme častý oční kontakt, usmíváme se na sebe a udždžají i drišti někdy musí jít bokem když je chvíle na „kuky kuk“. Navíc jsem získala nový skill, a to hlavně u balančních pozic: stoprocentní ostražitost. Znáte to, je potřeba se dívat i když se nedíváte. Nejednou jde plynulé opuštění ásany stranou, když je potřeba rotující dítě ninja rychlostí zachránit před rohem či jinou překážkou. Sekvence se tak stává značně kreativnější. A meditaci lze praktikovat i mimo perfektní setting na podložce.

Možná to zní paradoxně, ale víte co? Když jsem se oprostila od toho, jak by to „mělo“ vypadat, a jen vnímám tu pomíjivou krásu společného rána, to je santóša. Když Eliho upřímně rozesměje moje tranzice z bojovníka III do stromu, nebo když fascinovaně zkoumá mudru, veškerá snaha o dokonalost jde stranou. To světlo přítomnosti tam prostě je. A vydrží se mnou i během následného (nejenom) mateřského multitaskingového maratonu.

I to je v mých očích přímý důsledek ahimsy v běžném životě. Nenásilnost, laskavost sama k sobě. A jelikož i on je já a já jsem on, akceptuji aktuální možností nejenom svého ducha, či těla, ale snažím se vnímat svět i jako Eli. Podložka už není moje soukromé teritorium, je to náš sdílený prostor. I když neděláme to samé, je to náš společný čas. Naše rozpoložení je vzájemně ovlivněno. Moje praxe je krásnější, když vidím jeho rozzářená očička. Santóša už není jenom pojem, ale běžná realita. Každý z nás hledá svoji dharmu, svoji životní cestu, poslání či úkol. Mojí dharmou je teď on, a to byl ideální základ pro změnu perspektivy vůči jógové praxi. 

Zpětně to zní všechno idylicky, ale co dělat, když miminko nespolupracuje, je nespokojené? Nebo hůře, nejhůře, když po pár krátkých minutách začne brečet? Popřípadě mu rostou zoubky a nebrečí ale rovnou ječí a rozhodně nevypadá zenově? Nebo se náladička rychlostí světla změní? Jak dosáhnout harmonie? Kolikrát to má smysl zkoušet? 

V náš prospěch hraje to, že i miminko je stvořením zvyku. Jestli se nacházíte v obdobné situaci, vytrvejte. Vytvořte předvídatelný rituál. Vaše konzistence přinese ovoce a krizový management bude čím dál tím méně potřeba. Zapojte miminko do praxe, praktikujte ásany, na které reaguje pozitivně. Eli se například směje u asymetrických asán ve stoje, třeba bojovník III nebo tanečník. Nejoblíbenější jsou ásany na břichu, jako je salabhasana, protože tak si můžeme nejjednodušeji vyměňovat zamilované pohledy. Naopak, nemá rád ásany, ve kterých máma ztrácí hlavu. O tom ale příště. 

Sádhana je proces, nikoli dogma. Je to cesta, na kterou mi teď svítí Eli. Touto optikou lze hluboký klid nalézt i uprostřed všeho toho krásného mateřského chaosu. Možná Eli sadhánu nakonec neodpálil, ale ozářil. Ostatně, i taková šavásana s taháním za vlasy má své kouzlo.

Mamaste.

• autorka: Jana Lix
• Elixir Yoga