Jak však řekla jedna krásná, milá maminka (nebyla jsem to já, haha): „Člověk se prostě nesmí opustit“. Better slow than no. Neboli sofistikovaněji, Pataňdžaliho abhjása - neustálé úsilí, praxe. A přesně tak to je. Pravidelná praxe zůstává, opětovně však v novém kabátu. Vede evoluce malého človíčka k revoluci jógové praxe? Zdá se že ano. Zatímco u Eliho jde o fascinující vývojový skok k samostatnosti, na mé straně jógamatky proběhl regulérní puč a pád starých struktur.

Zaprvé, moje sestava se spontánně mění. Mnohem víc strategicky využívám každou stranu jógamatky a za 360stupňovou flow je skrytá sofistikovaná špiónská akce. Nikdy nevíte, co ten malý hazardér zvažuje a kdy rychlostí světla vystřelí. Někdy je to jen krátké pozastavení u mámy, letmý dotyk či objetí. Někdy je to však kamikadze mise s nejasným cílem nebo testování pevnosti povrchu. Vlastní hlavou. Doslovně, ne obrazně.

Mám ráda balanční pozice, o čemž jsem psala v předchozím díle Mamaste „Když máma ztrácí hlavu“. Novou výzvou je tak drišti, popřípadě drišti versus pohybující se objekt. Drišti, fixace pohledu na nehybný bod v prostoru, v mé nové realitě prošlo darwinovskou adaptací: stal se z něj pohyblivý radar. Udržet rovnováhu v pokročilých ásanách na jedné noze ve chvíli, kdy periferní vidění hlásí, že malý sabotér prstíky zkoumá spáru u futra dveří, je nový vývojový stupeň mého vlastního nervového systému.

Zdá se že Eli bude šibal, má to mít po kom. Novinkou v našem repertoáru jsou „útěky“, a tedy „nenápadné“ opuštění pokoje. I když ho v té chvíli nevidím, podle jeho ťapy ťapy přesně vím, jak daleko došel. Většinou se tedy plíží pouze za roh, kde čeká dokud ho nezačnu volat zpátky a pak s jiskrou v očích vykukuje. Pranajáma je sice narušena, většinou však naštěstí nemusím opustit jógamatku.

Dramatičtějším scénářem je, když se vydá na delší výpravu (a tedy za polovinu chodby) a pak se ani po několika zavoláních neozývá. Když nevidím, slyším. Když neslyším, zapínám alarm. To je to podezřelé ticho. I když vím, že šance na nějaký horor je nízká, vždy se jdu podívat. Malý mistr dramatu si evidentně strategické myšlení osvojuje taky, protože tam jen sedí jak myš a trpělivě čeká dokud napětí nevygraduje. Oči mu svítí jako hvězdičky když ho objevím a vždy se zasmějeme. Ach, ten jeho rozzářený obličejík.

Samozřejmě bych byla raději, aby zůstával v pokoji. Na druhé straně jsme si prošli (snad nepoužívám minulý čas příliš optimisticky) intenzivní separační úzkostí a každý jeho samostatný odchod ve mně vlastně vzbuzuje pýchu. Levá, pravá, levá, pravá, tak se chodí do světa. Dítě které se nemůže volně hýbat nemůže svobodně myslet.

Vždy jsem se považovala za mistra metody distrakce (odvedení pozornosti). Neskromně řeknu že pro ní mám talent. Během našich jógových rán jsem se však vypracovala na level dosud nepoznaný. V kognitivně-behaviorální psychologii a neurovědě je metoda distrakce uznávaným nástrojem. Využívá jednoduchý biologický fakt: pracovní paměť má omezenou kapacitu a mozek nedokáže naplno zpracovávat dva silné podněty najednou. V medicíně se běžně používá k tlumení akutní bolesti či paniky — pokud zaměstnáte smysly novým impulzem, nervová soustava doslova ztlumí hlasitost původního problému.

A u batolat je to hotová záchranná brzda. Eliho prefrontální kortex — centrum logiky, sebekontroly a racionálního vyhodnocování — je zatím jen ve výstavbě, zatímco jeho limbický systém jede na tři sta procent. Když se miminko na něco zafixuje, vysvětlování a zákazy jsou předem prohraný boj. 
Metoda distrakce je proto skvělým pomocníkem když si malý miláček vybere jako nejvhodnější pohodlné místo pro detailní průzkum kola u autíčka prostor pod vašimi lopatkami v pozici sarvangásany, svíčky. Nebo když byste se z toho prkna, které Eli zvolil jako příjemné místo pro výstavku hraček či oporu při chůzi, už fakt rádi zvedli do adhó mukha švanásana, psa hlavou dolu. Přikládání čela na čelo je Eliho největším projevem přízně. Miluju to. Nicméně jsou na to i vhodnější situace než během praxe kakásany, vrány.

V okénku tipů a triků mistra distrakce můžu doporučit několik alternativ. Stačí nový podnět vizuálně nabídnout a pokud to nejde, říct třeba „Eli, viděl jsi už toto a toto?“ Nebo „Hm, Eli, všimnul sis…“ Také lze dítě rozesmát směšným zvukem nebo pohledem. Miminko objevitel se na lep chytí vždy, emoční zkrat nenastal a bezpečnost či plynulost tranzice z ásany do ásany je zachována. Mimochodem, aplikuji ji i během psaní těchto řádku. Je to dobrý, multifunkční nástroj.

V naší nové realitě je tak pratjáhára neboli stažení smyslů do vlastního nitra pouhou teorií, ke které se možná v praxi budu moct vrátit za pár let. V přítomnosti chodícího batolete je totální odpojení od vjemů utopií. Dnes žijeme jógou v radikální přítomnosti uprostřed děje. Malý průzkumník neúnavně mapuje terén. Moje smysly jsou vybičované na úroveň armádního odposlechu. Dokážu přesně rozklíčovat rozdíl mezi nevinným šustěním hračky a rozlišuju několik typů „buch, buch, buch“. Alarmem je však zrádné ticho, které spolehlivě věští kontakt s botami na chodbě, objevování (chráněné) zásuvky nebo jinou neplechu.

Celkově nezbývá než přijmout jógovou vairágju — nelpění, odpoutání se od výsledku. Nelpět na totální plynulosti a především nelpět na tichu. Podle Pataňdžaliho má být každá ásána sthira (stabilní) a sukha (lehká). Sthira je dnes moje schopnost nepoložit se, když mi Eli zrovna podkopává stojnou nohu. A sukha? Schopnost elitní partyzánsky odboj vnímat jako interakci s milovaným človíčkem. Lotus je mnohem relaxačnější, když slouží jako křesílko pro malého dobrodruha.

Mama, evoluci nezastavíš a revoluce je teď a tady! A jsem to já, Eli! Netlač řeku, teče sama.

Mamaste.

• autorka: Jana Lix
• Elixir yoga
• elixiryoga108@gmail.com 
• foto: Pexels