Tento druhý díl Mamaste vzniká v radikálně odlišných podmínkách. Malý ninja již jinou rychlost než turbo nezná. Eliho metoda přelézání mámy se dá popsat jako „ruka, loket, koleno“. Když se trefí na vhodné místo, je tako takové akupresurní. Většinou se však jedná o nevyžádanou masáž vnitřních orgánů.

Fáze lezení plynule přerostla v ambiciózní pokusy o vertikalizaci. Jako ideální oporný bod častokrát Eli strategicky vyhodnotí máminu nohu a to především v ásanách, kdy pouze na této noze stojím. U  vrikšásaně, stromu nebo v ardha čandrásaně, půlměsíci je to pohoda. Desetikilové vratké závaží můj balanc nerozhodí. Avšak u utthita pada anguštásana, stojné pozici s uchopením palce u nohy nebo při mých pokusech o svarga dvidžásana, pozici rajky, se ten mladík ocitá víc na hraně než vůbec tuší.

Jeho stabilita je zatím metou nedosaženou. Avšak, jak my jogíni víme, všechno začíná v hlavě.

A co se děje když ji máma ztrácí? Z pohledu miminka máma ztrácí hlavu v záklonech, jelikož ji najednou nevidí. To Elian nemá rád už od časů kdy trávil rána pasivním sledováním mojí praxe. Teď už je to o něco lepší, opakované empirické pozorování jednoznačně prokázalo že mámě se ta hlava znovu vrátí a oční kontakt nebyl nenávratně ztracen. Přesto je to napětí ve vzduchu hmatatelné. Benefity záklonů (otevření hrudníku, ramen, extenze páteře, plnější okysličení organismu vedoucí ke snížení únavy) však za tuhle rodinnou detektivku stojí.

Pro doplnění, s obrácenými ásanami jako je předklon, stojka či svíčka Eli problém nemá, jelikož hlava je sice obrácená ale nachází se blízko k zemi. A tím pádem to nevadí, je to příležitost! Bleskově nasadí odhodlaný výraz a nekompromisně míří věnovat mámě láskyplnou pusinku, případně nemilosrdný vlasový styling.

Někdy však máma ztrácí hlavu obrazně. Maminkovský multitasking není disciplína bez následků. Znáte to, věci se tak nějak začnou sypat, brutálně makáte, jedna komplikace následuje druhou a santóša z ranní praxe během dne upadá v zapomnění. K tomu se přičtou noci nekvalitního spánku, dny repetetivních úkonů a nedejbože ještě nějaké vlastní emoce a — jak říká Eli — „Jejda!“.

Spouštěčem může být jakákoli bagatelní maličkost. Najednou zjistíte, že vaše trpělivost i dechová kapacita jsou na nule. V jógových textech tento stav označujeme jako čitta vritti, divoké víření mysli bez kouska klidu. V psychologii jako smyslové přetížení a v běžné rodičovské realitě jako moment, kdy nám zkrátka dochází síla. Ve skvělé knize „Přetíženy“ od Kateřiny Trávníček a Martiny Maškové je stav popisován jako hranice, po jejímž překročení se vynoří pověstná mrcha z pekel.

Mrcha z pekel by do dětského světa plného bezpečí a objevování pronikat neměla — na seznámení s ní má Eli dost času minimálně do puberty. A není to jen o tom, mrcha z pekel je stav nepříjemný i pro ženu samotnou.

Další variantou reakce na přetížení může být odosobnění. Člověk to prostě dá na autopilota. Chceme ale dny s miminkem jen přežívat? Nikoli, ten čas je příliš cenný a pomíjivý.

Eli by neměl být hromosvodem pro mámin přetlak a nahromaděný stres. Malé dítě jako citlivý seismograf přesně vycítí každé naše zakolísání. Rádi bychom kolem dětí drželi bublinu radosti a bezpečí, ale život nepřináší jen sluncem zalité chvíle i máma je jen lidská bytost s vlastním prožíváním. Živit v miminku (i v sobě) představu, že máma musí být nonstop v klidu a s úsměvem ignorovat vlastní únavu, hlad či zájmy, je nejkratší cesta do emočních bažin.

Jak z toho tedy ven když se všechno kupí a nad hlavu jsme toho měli už před týdnem? Je lepší tu hlavu jednou za čas ztratit? Nebo se lze regulovat donekonečna a ještě dál? Nikoli. Faktem je, že nekonečné potlačování skutečných emocí rozhodně není přínosné a negativně se odráží jak v psychické, tak ve fyzické rovině.

Prevence ztráty hlavy nenápadně probíhá právě na jógamatce. Propojení praktikování balančních ásan a schopnosti udržet si životní rovnováhu dnes dokazují mnohé výzkumy z oblastí neurovědy, psychologie i fyziologie. Části mozku zodpovědné za tělesnou rovnováhu jsou propojené s limbickým systémem — centrem emocí, strachu a stresu. Studie potvrzují, že trénink fyzické stability přímo stimuluje nervové dráhy, které pomáhají tlumit úzkost a regulovat emoční výkyvy. Navíc, balanční pozice a režim autopilota spolu nefungují, balancování nutí mozek zapojit dorzolaterální prefrontální kortex — oblast zodpovědnou za exekutivní funkce, zaměřenou pozornost a rozhodování. To přirozeně potlačuje aktivitu sítě mozku, která způsobuje roztěkanost, neustálé přemítání a stresové spirály. To jsou vzorce které důvěrně zdá každý rodič. Balanční ásany navíc posilují pocit ukotvení a propriocepcí jako takovou, čímž dochází k přesunu pozornost z abstraktního do bezprostředního, fyzického světa. Většina našich obav jsou jenom představy, které se nenaplní, jsou jenom v naší hlavě.

Praxe rovnovážných pozic prohlubuje schopnosti vnímat své tělo a buduje odolnost. Tělo totiž není ani zdaleka jediným faktorem, který v rovnováze sehrává roli.

I zkušený jogín může jeden den bez námahy praktikovat bakásanu, vránu a na druhý den se zakolísat ve stromu, ovládá li čitta vritti jeho a ne naopak. B. K. S. Iyengar učil, že to, jak se chováme v náročných pozicích na jógamatce, odráží náš přístup k životním výzvám. Jógová praxe je tak krásnou laboratoří pro trénink reakcí v běžném životě.

Jóga je prevencí i lékem, ale někdy je do jógového elixíru potřeba přimíchat i další ingredience. Tentokrát moje opakované empirické pozorování ukazuje, že nejméně invazivní cestou je včasné předcházení nežádoucího rozpoložení. Vnímat signály nejen svého těla, ale i duše a mysli. Obdobně jako na jógamatce. Někdy je praxe plynulou flow a někdy, no prostě naopak. Nemá cenu s tím bojovat, i do dynamické vinyasy se dají zakomponovat jinové prvky.  Je lepší se na něco prostě vykašlat, odložit úkoly nebo přehodnotit plány dřív, než překročíme pomyslnou hranici, za kterou už lépe či hůře regulovaný výbuch nepůjde zastavit. Není to o lenosti, ale o schopnosti naslouchat sama sobě a respektovat se.

To že ztrácím hlavu se mi neděje často. Když se ale vynořím jako mrcha z pekel, je to intenzivní pro mě i mé okolí. Všimla jsem si, že když stoupající nervozitu podchytím včas a když místo něčeho co bylo „akutně potřeba“ udělat, raději věnuji čas Elimu, vznikají z toho nakonec naše nejhezčí, nejspontánnější hry. Když cítím přetížení a mám pocit, že je toho na mě moc, zastavím se a začnu se vědomě dívat do jeho roztomilého obličejíku. Dech se přirozeně prohloubí, přichází záplava oxytocinu a dopaminu, svět je zas o něco světlejší. Co že to vlastně bylo tak strašně nutné udělat právě teď?

U hledání balance na jógamatce i v životě není cílem statika, ale adaptace na neustále změny či chaos v nás i mimo nás. Jógamatka mě učí, že pohyb za hranicí komfortní zóny k praxi patří — a mateřství mě učí totéž, jen v mnohem živějších barvách. A když už k tomu má dojít, raději občas vědomě a s laskavostí ztratím hlavu v běžném životě — odložím plány, sednu si na zem a nechám se vtáhnout do přítomnosti — než abych ji ztratila při stojce na jógamatce s Elianem za zády.

Mamaste.

• autorka: Jana Lix
• foto: Pexels
• kontakt: elixiryoga108@gmail.com