Jednu z temnějších fází mého osobního příběhu jsem při různých příležitostech sdílela už mockrát. Myslím tím to, jak jsem se v dospívání i díky józe a osobnímu závazku vůči životu sama dostala z mentální anorexie a depresí, stejně jako to, jak jsem se sama skrze tradiční jógu nechtěně zhoupla do psychospirituálního bypassu. Sdílím tuhle část příběhu ne kvůli zdání nějaké hrdinskosti anebo obdivu, ale kvůli lidskosti a také naději pro ty, které zrovna sužují podobné problémy.

Od zmíněných osobních krizí uplynuly skoro dvě dekády a přes dvacet let je jóga v tomto životě mou průvodkyní. Troufnu si o sobě říci, snad ne nabubřele, že se považuji po všech těch letech za poctivou adeptku i nepovrchního hledače, člověka s dobrou disciplínou, upřímnou sebereflexí a vážným záměrem. I tak vám dnes povím příběh o svém vyhoření a józe. Ráda bych jej začala slovy: „Před mnoha a mnoha lety, v čase, kdy jsem byla docela někdo jiný…“ Ale nebyl by to příběh skutečný.

Tedy, zažila jsem nepříjemnou zkušenost vyhoření pár měsíců zpět, po porodu třetí dcery. Jóga mi s ním pomohla. Ale jak to, že mu nezabránila? Jsem špatný adept? Kde jsem udělala chybu? A co z toho pro mě a moji cestu vyplývá?

Jóga jako cesta k sobě i od sebe, jóga jako vztah

S jógou jsem začala velmi mladá, prakticky na prahu dětství a dospívání. Stala se pro mě útočištěm i únikem. Vyrůstala jsem ve vztahově náročném prostředí, máma pro mě byla kvůli jejím onemocněním a křehkosti dlouhodobě nedostupná, s tátou jsme se po rozvodu rodičů na léta odcizili, většinu dětství jsem strávila s prarodiči, kteří mě měli moc rádi, avšak láska v jejich podání znamenala spíše uznání studijních úspěchů, schopností, samostatnosti a výkonu. Nikomu z rodiny dnes nic nevyčítám, mám je ráda, rozumím hlubším příčinám tradovaných rodinných zátěží a vnímám, že verze lásky a péče byly tenkrát zkrátka takovými, jakými byly, protože to nejlepší, co děláme, jednoduše naráží vždy na strop osobních limitů. A transformovat je do hloubky je někdy sádhana na léta, ne-li životy.

Díky své částečně v dětství získané dispozici se pro mě střet s tradiční jógou stal velmi formativní zkušeností. Cesta disciplinované vůle, zříkání se zatěžujícího a pomíjivého, preference nadosobního, netělesného a nadčasového, kultivace a obětavost pro druhé mi šly o dost lépe než budování důvěrných vztahů odkrývajících osobní zranitelnost a bezpečí. Lépe než dohánění fází a zkušeností, které jsem musela díky předčasné dospělosti a vnitřní nezralosti přeskočit.

Celé se to dá zkrátit do konstatování, že moje vnitřní svoboda, integrita a nezávislost, získané letitou jógovou sádhanou, byly pevné v konturách vnitřní samoty, ale velmi nestabilní ve vztazích s nejbližšími lidmi. Divné? Ani ne.

Jistá forma askeze, vnitřní svobody a nadčasové moudrosti s ní spojené se staly v podobě archetypu jakéhosi vnitřního mudrce a průvodce opatrovníkem mého zraněného vnitřního dítěte, které se v rodině nenaučilo pociťovat a včas komunikovat své osobní potřeby. Jóga jako cesta i splynutí s nadosobní podstatou pro mě mnoho let znamenala směřování od sebe a od utrpení, které mé já obklopovalo, ne aby bylo popřeno, ale postupně transformováno.

Když se mi v 36 letech narodila třetí dcera (té prostřední byly toho času 2 roky a synovi 11), zjistila jsem, že s věkem a únavou došlo ke změně navyklého fungování a také signalizace na mé řídicí desce. Všichni víme, že tankovat se má dřív, než dojde benzín. Všichni víme, že máme odpočívat dřív, než padneme. I to, že v nouzových situacích v letadle nasazujeme první dýchací masku sami sobě, až pak vlastním dětem. Jenže. Když skoro 30 let fungujete tak, že pečujete zejména o potřeby druhých, a 20 let při tom pečujete o sebe téměř výhradně pratjahárou (stažením se, samotou), jsou dva porody krátce po sobě, tři roky téměř kontinuálního kojení i v noci, tři děti a nedostatečná podpůrná síť vztahů okolo vcelku nálož.

Pár měsíců po porodu se mi po dvaceti letech vrátily plíživé deprese a stavy mentálního vyčerpání. Naštěstí trvaly vždy jen pár dnů. I tak, pokud bych měla nějaké nepřátele, nepřála bych jim toto zažívat. Jak to, že se to stalo? Protože jsem kvůli svým starým dětským zátěžím a věku podcenila nejen své síly, ale hlavně podmínky jejich dočerpávání, které jsem celý život byla zvyklá mít. Uvědomila jsem si, že mé zdroje jsou (slyšíte dobře) závislé na samotě, meditacích, tichu, praxi, kontemplaci a tvorbě, k nimž se díky mému nastavení z primární rodiny najednou znovu uzavřel přístup, jelikož jsem se v té vší péči o ostatní zapomněla dostatečně „tankovat“.

To není o špatně volené meditaci anebo cvičení. Je to o základním vztahu k sobě. Na krk mi dýchla karma, která mi připomněla, že jsem v první dekádě svého jógového hledání používala jógu spíše jako cestu od sebe než k sobě a dál. Je dobré dodat, že když vás dostihne karma, není to trest, ale důsledek a příležitost přečíst danou kapitolu znovu a lépe. Znovu se mi vracela slova mého učitele Tenzina, který s humorem sobě vlastním říkal: Báro, v jeskyních a na pohřebištích už jsi byla dost dlouho, to stačí.

Lekce soucitu pro začátečníky i pokročilé

Když jsem někdy po novém roce (a půlroce po porodu, s téměř neustále nemocnými dětmi doma) zažívala sinusoidu periodického zatmění duševního míru skrze nepříjemné záchvěvy deprese a vyčerpání a naštěstí i opětovná vzedmutí vnitřní pospolitosti a naděje, uvědomila jsem si, jak požehnaná vlastně v tomto životě jsem.

Známe to ostatně z mnoha příběhů, třeba z toho o Šákjamunim. Kontakt s utrpením způsobuje bolest, otřásá jistotami, ale někdy také otevírá srdce soucitu, pokoře a naději. Vyzývá k dalšímu hledání a nalézání. V depresivních nížinách ran, kde jsem se zavírala s pláčem a pocitem vzteku, bezmoci a smutku v koupelně a v hlavě mi jela mantra „už nemůžu“, jsem díky své jógové duchovní cestě neztratila naději, pokoru a důvěru v moudrost života.

Zároveň mi mé bolavé srdce vracelo kontakt s vědomím, že je opravdu obrovské množství trpících lidí, kterým se podobného požehnání nedostalo. Kteří zažili anebo zažívají mnohem horší věci, nepodporu, nebezpečí, nelásku, nemoc. Takové uvědomění nedevalvovalo moje vlastní pocity a prožitky, ale ukazovalo, o co vše se má vnitřní síť může opřít tak, že ji trhliny osobních zranění, co o sobě projednou daly zase vědět, zcela nepohltí. Je to vděčnost i soucit k sobě a skrze sebe dál. Tak jako pulzují naše srdce, pulzuje soucit svým mateřským prostorem od člověka k člověku – od osobního k nadosobnímu a zase zpět.

Je to pár měsíců, co deprese zmizely. Zůstala pokora, nikoliv pocit hrdinství, poraženectví anebo neporazitelnosti. Vnímám, že skončila další lekce soucitu na cestě v tomto mém jógou požehnaném životě.

• autorka: Barbora Hynšt Hu
• foto: Pexels