„Život náš je pralesem, nejednou bloudíš v něm a ztrácíš směr,“ zpívá Simba neposedné dcerce Kiaře. „I když ví, kam jeden jde, jinam jej dovede, než kam by chtěl,“ pokračuje. V dětských pohádkách se často skrývá tolik moudrosti, že otevírá oči i nám dospělým. Lví král 2: Simbův příběh je toho věrným důkazem. 

Okovy autopilota

Simba zpívá o tom, co dnes, ve větší či menší míře, prožívá snad každý. Až příliš často býváme svědky toho, jak se naše sny a představy srážejí s realitou, která se od nich liší víc než se nám zamlouvá. Někdy to může být až nesnesitelné. Proto přepínáme do režimu autopilota, který nám pomáhá přežít kolotoč všedních dní a nemyslet na to, jak jsou vlastně bezútěšné.

Ve chvílích klidu, kdy se zastavíme a autopilota vypneme, potom propadáme trudnomyslnosti nad tím, že se vlastně nacházíme úplně jinde, než kde bychom si přáli být a to v mnoha směrech. Svírá nás tlak na výkon, nedostatek času na to, co máme rádi či přehršel povinností valících se ze všech stran. Situace se může jevit až bezvýchodně.

Chvíle uvědomění jako klíč ke změně

Paradox je, že právě chvíle, kdy si toto všechno plně uvědomíme, se stává klíčovou pro další postup: Dává nám do rukou prostředek, jak s tím vším naložit tak, abychom se zase mohli volně a svobodně nadechnout. A k tomu nejsou potřeba velké kroky, postačí každodenní drobné změny a rituály, které nám pomohou obnovit spojení se sebou samým a aktivovat vědomí, že právě v našem nitru leží zdroj spokojenosti. A když o něj budeme pravidelně pečovat, bude zářit a nezhasne.

Každodenní zastavení

Kolotoč běžných denních záležitostí umí vzbudit pocit, že jsme obětí zmítanou situacemi. Není to tak. A jakmile se vědomě rozhodneme, že to tak není, jakmile si toto přesvědčení zvnitřníme, vše se od základu změní. Za předpokladu, že si jej budeme pravidelně připomínat. K tomu pomohou drobná zastavení. Klidně každou hodinu, podle toho, jak potřebujeme. 

Zastavme se cestou do práce a podívejme se nahoru k nebi: jeho nekonečnost nám připomene, že život má další rozměr než jen spěch, shon a tlak. 

Zavřeme vsedě za počítačem na chvíli oči, odtlačme se chodidly od země, srovnejme postavení a představme si, že se nacházíme na místě, kde je nám hezky, teplo, kde se cítíme přijímaně, bezpečně, bezstarostně – vzpomeňme si, kdy nám bylo takto dobře a přenesme se do té chvíle, do toho pocitu. Může to být letní dovolená, chvilka něhy při uspávání ratolesti nebo chvíle smíchu s partnerem. Připomeneme si, že se umíme radovat a že je na nás, jak se budeme cítit. To nás osvobodí a uvolní.

Když cítíme, že nás bolí tělo, položme se na záda, opřeme nohy o zeď a jen dýchejme. Stačí minuta, dvě, tři. Koncentrujme se na dech a vnímejme, jak se uvolňuje tělo i mysl.

Drobné radosti

Nejlepší obranou proti režimu autopilota, tedy módu přežívání, je vědomé obracení pozornosti k tomu, co nás těší, co nám děla radost. 

Může to být úsměv chodce, kterého pouštíme na přechodu. Objetí dítěte, s nímž se loučíme před vstupem do třídy ve školce. Sluneční paprsky, které nás hladí na tváři po několika dnech, kdy bylo zamračeno. Horká káva, která zahřeje v mrazivém dni. Bábovka, která se povedla a chutná. 

Když na ně zaměříme pozornost, zjistíme, že takové drobné radosti jsou součástí našeho každého dne. A že když je posčítáme, je jich mnohem více než těch chvilek, v nichž je radosti pramálo. Protože s trochou snahy, cviku a vytrvalosti můžeme radost vidět i v situacích, kde se její absence zdá více než zjevná. 

Co může být například radostného na odchodu drahého zesnulého? Třeba to, že odešel v domácím prostředí, obklopen těmi, kteří ho milují, ruku v ruce, s posledním pohledem na jejich hřejivé úsměvy.

Moje nastavení může všechno změnit

Jóga nás učí, že vždy záleží na úhlu, z něhož se na danou situaci podíváme. Nejde jen o věc optimismu, pesimismu a realismu. Jóga je realistická. Nezavírá oči před neštěstím, ale ukazuje vždy i skutečnost, že každá mince má dvě strany. A že naše svoboda v každé situaci spočívá v tom, že si můžeme vybrat, která strana pro nás bude důležitější. Že si můžeme stanovit priority a rozhodnout se, co pro nás bude v danou chvíli důležitější s ohledem na to, jak se uvnitř cítíme. 

Že půjdeme dřív spát, abychom byli odpočatí a měli více kapacity řešit jobovky, které se přes den vyvrbí. Že se protáhneme, když nás bolí tělo, i kdyby to mělo trvat jen pět minut – že je lepší věnovat pět minut protažení než scrollování po sociálních sítích. Že můžeme vzít místo mobilu do ruky knihu, i když jen na kratičkou chvíli. Že se můžeme zvednout z gauče a jít místo dalšího dílu seriálu na čerstvý vzduch, i když třeba trochu prší. Že nemusíme bojovat o moc ve vztahu (s partnerem, kamarádem ani dítětem), že se můžeme místo křiku obejmout a nalézt řešení společně. 

Že můžeme každý den něco udělat trochu jinak, abychom se cítili o trochu lépe. 

A že to všechno dohromady začne dávat pořád větší a větší smysl, že se to postupně může stát naším „autopilotem“ – respektive že „autopilota“ vědomě přepneme na „vědomopilota“. Zaručeně toho za den stihneme méně, ale zaručeně budeme volnější, svobodnější a spokojenější. 

• autorka: Kateřina Hájková
• foto: Pexels