Pokud vás v nejbližší době nečeká žádná all-inclusive dovolená, je až s podivem, jak rychle se pocit z letního odpočinku dokáže vypařit. Jako by žádné léto ani nebylo. Ten pocit po dovolené, když se snažíme uchovat si pomalejší tempo, radost z maličkostí a hluboké nádechy, často vyprchá dřív, než otočíme klíčem v zámku. Nevyřízené e-maily, notifikace, rodinné povinnosti a nahromaděný stres vtrhnou do dveří a je to. Co když je ale celá ta myšlenka o dovolené tak trochu nedorozumění? Co když dovolená není jen místo, kam odjíždíme na pár dní v roce, ale dovednost, kterou trénujeme?

Nemusíme si hned kupovat letenky, brát sick day nebo odjíždět do ášramu. Dovolenkový mód si můžeme naordinovat každý den – i kdyby to mělo být jen na pár minut mezi dvěma schůzkami. Můžeme si vytvořit drobné denní rituály, které našemu věčně ostražitému vnitřnímu já pošlou zprávu, že jsme v bezpečí, nemusíme zrovna s nikým bojovat a je v pořádku se na chvilku zastavit. A hele, tam letí ptáček!

Skvělými učiteli v tomto bývají děti. Stačí se podívat, jak přirozeně dokážou prožívat přítomný okamžik. Dokážou dlouhé minuty pozorovat lezoucího brouka, neobyčejný tvar kamínku nebo stín listu na zdi, aniž by jedním okem mžouraly na hodinky. Nepřemýšlejí nad tím, co bude zítra k obědu nebo kolik e-mailů jim leží v schránce. Jsou plně ponořené do textury písku, který jim protéká mezi prsty, nebo do šumění větru v korunách stromů. V jógové tradici se tomuto stavu říká shoshin, mysl začátečníka – nepředpojatá, zvídavá a nezatížená tím, co by se mělo.

Umění vytvořit si dovolenkový relax ve vlastní hlavě

Když v kanceláři nebo doma ucítíme, jak do těla vstupuje stres, a v tom největším shonu máme pocit, že „nemáme čas“ ani na sklenici vody nebo toaletu, zkusme si vzpomenout právě na tu dětskou zvídavost. Můžeme vyzkoušet obyčejné smyslové ukotvení (sensory grounding).

Ráno nám k tomu může pomoci i obyčejný pobyt na denním světle. Když si na chvilku stoupneme k otevřenému oknu a necháme ranní paprsky dopadnout na tvář, jako bychom do těla pokapali trochu toho letního slunce. A během stresujícího dne? Rozhlédneme se kolem sebe a očima zkusme najít tři věci, které se pohybují – ať už je to větev za oknem, pohyblivý kurzor na obrazovce nebo kolegyně procházející chodbou.

Není to jen o zraku. Vnímejme, jak hřejivý je hrnek v našich dlaních, jak pevná a stabilní je zem pod našimi chodidly nebo jak hladká je struktura dřevěného stolu, který byl kdysi živým stromem v lese. Zaposlouchejme se do toho nejvzdálenějšího zvuku v místnosti nebo za oknem. A nezapomínejme na čich, který nás přibližuje k našim vzpomínkám a emocím. Když si přičichneme k oblíbenému esenciálnímu oleji nebo kapce kokosového krému, který nám připomíná opalovací krém z pláže, mysl si vybaví ten uvolněný pocit lehkosti.

A když si pak při obědě dopřejeme alespoň první tři sousta v plné pozornosti a bez koukání do obrazovky, dáme svému tělu ten nejhezčí dar.

Stejně tak si můžeme vytvořit vědomý odstup od chaosu, který se nám občas honí v hlavě. V józe mluvíme o takzvané vairágji – neulpívání. Je to schopnost pozorovat myšlenky a emoce bez toho, abychom se jimi nechali okamžitě strhnout. Mnohým z nás pomáhá psaní deníku, ale ruku na srdce, málokdo z nás má uprostřed náročného týdne čas si sednout s perem a papírem. A to je v pořádku. Bohatě stačí, když si ráno při čištění zubů nebo večer před usnutím položme sami sobě pár tichých otázek: Kde jsem dnes na pár minut cítila stejný klid jako na dovolené? Co můžu zítra pustit, aniž by se sesypal svět? A dýchám vůbec? Jsem uvolněná? Nemám křečovitě stažené břicho?

Právě břicho bývá citlivým ukazatelem. Když se necítíme v pohodě, podvědomě možná stahujeme břišní svaly – ať už ze stresu, nebo z touhy po estetické dokonalosti. Jenže stažené břicho blokuje přirozený tok dechu a tím i naši energii (pránu). Když na to myslíme, zkusme břicho nestahovat, ale naopak ho měkce uvolnit. Spolu s ním zkusme i povolit čelist, odlepit jazyk od patra a prostě vydechnout to napětí. Tělo pochopí, že mu nehrozí nebezpečí.

A v neposlední řadě se nezapomínejme potkávat. Na dovolené býváme otevřenější, snáze se usmíváme na cizí lidi a máme větší chuť si povídat, protože jsme zkrátka více sami sebou. Nenechme se po návratu zavřít do ulity mezi čtyřmi stěnami s telefonem v ruce. Potkejme se s kamarádkou na kávu, popovídejme si po lekci jógy na chodbičce nebo si jen tak vyměňme úsměv se sousedem. Takovému komunitnímu sdílení se v jógové tradici říká sangha. Sdílená zkušenost a vědomí, že v tom podzimním shonu nejsme sami a že podobné pocity prožívají i ostatní kolem nás, působí na naši nervovou soustavu jako balzám.

Vytvořit si „dovolenou z domu“ neznamená předstírat, že nemáme žádné povinnosti, účty nebo termíny. Je to spíše o přenastavení našich vnitřních hodnot a o praxi ahimsá – nenásilí i vůči sobě samým. My jste důležitější než náš to-do list, deadliny i očekávání ostatních.

Kdykoliv ucítíme, že na nás podzimní kolotoč začíná padat, zastavme se. Povolme břicho, uvolněme ramena, zhluboka se nadechněme a připomeňme si, že ten klid, který hledáme na vzdálených plážích nebo v horách, si nosíme stále s sebou. Stačí se k němu na pár vědomých nádechů vrátit. A pokud to doma nebo v práci opravdu nejde, váš oblíbený lektor jógy už se moc těší na váš uvolněný úsměv na konci lekce.

• autorka: Mária Streďanská
• https://www.instagram.com/mayasoma.cz/
• foto: Pexels