Co kdybychom ale naši energii přesměrovali na to, co se naopak my můžeme naučit od dětí? Je toho tolik! Děti můžou být nejen našimi učiteli, ale především obrovským zdrojem inspirace. Ony totiž nejsou zatíženy vším tím nánosem strachů, zákazů a pravidel, které jim do života vnášíme až my. Žijí teď a tady. Mnohdy tedy na pro nás těžké životní situace dokážou reagovat lépe než kterýkoliv dospělý. Bohužel se nám dospělým postupem času většinou podaří dětskou bezprostřednost potlačit a přeneseme na ně naše strachy a úzkosti. Na co se tedy zaměřit, abychom se od nich naopak něco přiučili?

Nekonečný svět fantazie
Všichni moc dobře známe ty imaginární světy, které jsou děti schopné ve vteřině vymyslet a ponořit se do nich. Viděli jste někdy větší soustředění fantazie a kreativity než u malých dětí běhajících venku a vymýšlejících samostatně bezpočet her? My dospělí máme mnohdy tendenci dětem do těchto her zasahovat – jak by to možná šlo udělat lépe a co by ještě mohly vyzkoušet. Upřímně, dokázali byste si někdy takový svět stvořit v hlavě z minuty na minutu? Děti moc dobře vědí, co je v tu chvíli pohání, a nepotřebují naše další podněty. Zkuste někdy jen mlčet a pozorovat, co jsou děti schopné v zápalu hry vytvořit. Možná to i vás navede na cestu, kde svoje strachy necháte za sebou a začnete něco tvořit.

Vzdor
Ano, všichni bychom chtěli, aby se z našeho dítěte jednou stal ten cílevědomý, talentovaný, sebevědomý dospělý, který si půjde za svým cílem a nebude se bát mít ostré lokty… „Ale teď budeš hezky poslouchat a nebudeš se vztekat a vzdorovat.“ Doufám, že už po přečtení těchto pár řádků je vám jasné, že takhle to fungovat nebude. Děti mají svoji hlavu, a pokud jim do ní budeme vtloukat pravidla, která nebudeme schopni pořádně vysvětlit, pokud po nich budeme chtít něco prostě jen proto, že to tak je, tak budou vzdorovat. Za každý takový vzdorující moment poděkujte! Je to důkaz toho, že dítě nebude tupě dělat něco, čemu nerozumí a co nedává smysl. Kolikrát tohle uděláme my dospělí?

Bezpodmínečná láska
Děti jsou schopny milovat naprosto bezpodmínečnou láskou. Děti od narození milují svoje rodiče takové, jací jsou. Nic od nás nežádají, nežárlí na nás. Až časem se naučí milovat tím „naším dospělým“ způsobem. Slyšíte se občas říkat věty typu: „Až to uděláš, udělám zase něco já pro tebe.“ Nebo: „Přijď, až budeš hodný.“ Nevědomky tak děti vychováváme k tomu, aby nabyly dojmu, že lásku je třeba si zasloužit. Možná nám ale ony ukazují to, že milovat druhého bez podmínek, se všemi jeho náladami i neduhy, je ta pravá cesta lásky. Neurčovat si podmínky a nechtít toho druhého změnit.

Přirozený pohyb
Tolik z nás bojuje s bolavými zády, pokleslými rameny nebo povoleným břichem. Přitom by stačilo podívat se na malé děti. Jejich pohyby jsou dokonalé! Přijdou nám u nich tak přirozené, a přitom dospělí je sotva zvládnou udělat. Co třeba takové pasení hříbátek, lezení po čtyřech, zvedání pokrčených nohou v poloze na zádech, podřep? Když vstanete z pohodlné židle a vyzkoušíte tyto dětské pozice, najednou zjistíte, že o tom ani nevíte a už praktikujete jógu. Jóga nás dokáže dovést k sobě samému, ale dokonce i k našemu dětskému já, které tento přirozený pohyb zvládalo mrknutím oka.

Ať chceme nebo ne, děti bezděčně zrcadlí své rodiče. Zkusme tedy pro jednou udělat to samé a naučme se od dětí to, co nám dennodenně nabízí – upřímnost, kreativitu, radost z maličkostí, nebát se dát najevo své emoce, nestarat se o to, co si ostatní myslí, ale také si dřepnout místo stálého posedávání.