Vzpomeneš si na to, kdy a proč jsi vyrobil svůj první buben?

Bylo mi asi sedmnáct. Nadchnul jsem se pro hraní, ale neměl jsem peníze na to, abych si buben koupil. Tak jsem si nechal u známého keramika vyrobit korpus a hledal jsem někoho, kdo už někdy natahoval kůži na buben, abych se to od něj naučil. Bylo pro mě důležité si tu kůži natáhnout sám. Tehdy ještě nebylo možné pustit si videa na internetu a naučit se to podle nějakého tutorialu, takže jsem spíš listoval v indiánských knihách a hledal, jak s kůžemi a bubny pracovali Indiáni.

Říkal jsi, že první korpus tvého bubnu byl keramický. Proč ne dřevěný, jak je obvyklé?

Zkoušel jsem vydlabat různé dřevo na korpus, ale vždycky mi to prasklo, protože jsem nevěděl, jak to přesně udělat. Ve vedlejší vesnici žil keramik, který uměl vytočit na kruhu obrovské vázy, což byl vlastně tentýž tvar. Tak jsem se rozhodl, že to zkusím touhle cestou. V arabských zemích a v severní Africe se běžně dělají keramické korpusy, to už jsem tehdy věděl.

Bylo tehdy kde a od koho se učit vyrábět bubny, nebo jsi byl opravu jen samouk, který si na to přicházel sám?

Na hodně věcí jsem si skutečně přišel sám metodou pokus–omyl. Ruční bubny mě naučil dělat kamarád Sapazi, ale třeba djembe jsem se naučil sám. Někdo mi daroval první takový buben, já jsem ho rozmontoval, rozebral na prvočinitele a tím jsem pochopil, jak to funguje, zase jsem ho složil a zkusil vyrobit svůj buben podle toho mustru.

Kde jsi bral kůže?

Jezdil jsem za dědovým kamarádem, který měl oboru, od něj jsem kůže kupoval. Jenomže to byly surové kůže, bylo potřeba se je naučit nějak zpracovat, aby se daly napnout. Kůže na buben se musí oškrabat od chlupů a odblanit.

Setkal ses s tím, že by někdo chtěl buben z nějakého speciálního zvířete?

Třeba z domácího mazlíčka? Ne, žádný kočičí buben jsem ještě nedělal, ale někdo občas chce buben třeba z nějaké své konkrétní krávy, kterou roky choval. Znal jsem rodinu, která chovala vodní buvoly a chtěla z nich bubny, když ta zvířata nechala porazit.

Kdy se z koníčku stalo něco, co tě dneska živí?

To nebylo jednorázové rozhodnutí, přišlo to postupně. Vystudoval jsem muzikoterapii a potřeboval jsem věší množství nástrojů a hlavně bubnů, abych je mohl vozit na lekce a terapie do skupin, škol nebo stacionářů a půjčovat je na hodiny klientům. Takže jsem jich musel taky hodně vyrobit. Rozkřiklo se to mezi dalšími muzikoterapeuty a začali si u mě nástroje objednávat. Další podstatný důvod byl ryze ekonomický, pracoval jsem přece jenom jako muzikoterapeut hlavně v sociálních službách a tam byly, a dodnes jsou, docela mizerné peníze. V jednu chvíli jsem zjistil, že vydělám víc výrobou bubnů než jako sociální pracovník. Bizarní na tom bylo, že jsem tehdy bydlel v centru Olomouce, takže jsem ty bubny vyráběl tam.

V bytě?

Ve sklepě. Kůže jsem tajně vozil do sklepa v noci, aby to nikdo neviděl, a v pytlích pak zase vyvážel ty chlupy a vyhazoval je mimo město.

Kolik bubnů už jsi během těch dvaceti let vyrobil?

Průměrně vyrobím dvě stovky bubnů za rok, za covidu jich bylo čtyři sta za rok. Takže určitě už tisíce bubnů. Různých druhů a velikostí.

Jsou nějaké opravdu bizarní zakázky, které ti utkvěly?

Ty mě baví samozřejmě nejvíc, to jsou výzvy. Dostal jsem se třeba k obřím pow-wow bubnům, které mají v průměru víc než metr. Tam musíš dávat pozor na to, aby kůže neměla žádné vady, a čím je větší, tím je složitější udržet její napětí. Napínáš ji mokrou, jak schne, má tendenci se smršťovat, no a když se ti smršťuje tak obrovská kůže, má to samozřejmě taky obrovskou sílu, takže se ti může zkroutit celý rám, který ten tah prostě nevydrží. Chce to správnou citlivost na to, jak se při určitém rozměru bude chovat kůže určité tloušťky.

Dá se to nějak vypočítat?

Ne, to prostě nějak cítíš. Po letech. I tak se mi ale dodnes občas stane, že to nevyjde napoprvé. Zrovna před pár dny jsem byl hrdý na to, jak jsem opravil sto let starý buben z dechovkového souboru od jednoho slavného výrobce ze Šumavy, ale ukázalo se, že to neklaplo. Bylo to hotové, ale po týdnu začala nová kůže na tom starém základu takovým způsobem pracovat, že z něho vytrhávala staré kovové šrouby, které mi vylétávaly v dílně jak střely ohromnou silou a rychlostí, svištěly kolem…

Jak to dopadlo?

Ještě jsem si neřekl, že to nejde. Ale v takových případech padne na opravu tolik materiálu a stojí mě to tolik času a energie, že už se to asi ani nedá adekvátně zaplatit. Stejně do toho ale jdu. Je pro mě důležité, aby každý buben nakonec hrál. Věřím, že buben je smutnej, když nemůže hrát.

A ty další raritní bubny?

Dělal jsem opravy bubnů pro dračí lodě, tam bylo potřeba rekonstruovat i korpusy, skoro restaurátorská práce starých japonských bubnů. Nebo buben do orchestrionu, takové té hrací skříně, který měl sto padesát let a bylo potřeba ho kompletně opravit. A protože nevyrábím jen bubny, ale třeba také velké dřevěné xylofony, dostal jsem se tak například i k opravě původního afrického balafonu, což je jednoduchý xylofon s ozvučnicemi vyrobenými z tykví na primitivní konstrukci svázané provázky a kůží.

Proč je buben vhodný pro muzikoterapii?

Je to jednoduchý nástroj a i člověk s mentálním znevýhodněním nebo s tělesným postižením ho dokáže rychle ovládnout, ta odezva je silná a rychlá. Bez hudebních znalostí můžeš vytvořit zvuk a vibraci. Mám dokonce kamarádku muzikoterapeutku, která používá bubny v práci s hluchoslepými lidmi. Nevidí buben, neslyší buben, ale cítí jeho vibrace tělesným hmatem.

Právě vibrace je v tomhle případě léčivá?

To je mnohem složitější. Hodně lidí má pocit, že vibrace léčí. To sice svým způsobem ano, ale už podle definice Evropské asociace muzikoterapeutů není léčba vibrací rozhodně totéž, co muzikoterapie. To jsou dvě rozdílné věci. A je podstatné je rozlišovat. Mám zkušenost s prací s dětmi, dospělými, seniory, lidmi v ústavech a stacionářích, na druhé straně s firemními teambuildingy. Je nesmírně podstatné rozlišovat terapii, zážitkové bubnování, nebo dokonce nějakou bubenickou show. Mám za ty roky za sebou práci se všemi věkovými skupinami, bubnoval jsem v domovech důchodců i ve školkách. Klienty zejména ve firemních teambuildinzíchale rád opravuji, když mluví o tom, že pro ně dělám muzikoterapii. To není muzikoterapie.

Můžeš ten rozdíl vysvětlit?

Muzikoterapii dělám pro uzavřenou skupinu, kde jsou jasně domluvené cíle, stejně jako u jakékoli jiné terapie. Muzikoterapie není bubenická show ani prožitkové bubnování, je to dlouhodobý vztah mezi lektorem a klientem s definovaným cílem, který není hudební. Za pomoci hudby a zvuku se pracuje na nehudebních tématech. Muzikoterapii dělám hlavně ve speciálních školách a v různých ústavech sociální péče, kam jezdím opakovaně. Tam neléčí buben, ale vztah.

Jaký vztah?

Vztah mezi klientem a terapeutem, ale taky vztah mezi klienty nebo vztah mezi klientem a nástrojem. Hudební nástroj je opravdu jen nástroj, buben sám o sobě ještě nikdy nikoho z ničeho nevyléčil.

To mě překvapuje, mám pocit, že dnes je obvyklé spoléhat na to, že buben je cosi šamanského, co má málem až mystické schopnosti.

To podle mě nemá. Dřív jsem ten pocit taky trochu měl. Ale není to tak a čím déle to dělám, tím jsem si tím jistější. Říkám to i na výrobách. Lidé, kteří si za mnou přijdou vyrobit buben, často čekají, že se tím z nich stanou šamani.

A co jim říkáš?

Vyrobili jste si hudební nástroj, ale je to jen nástroj jako jakýkoli jiný. Teprve až si uděláte na ten nástroj čas, někam s ním půjdete, třeba ven, nebo si budete hrát i doma v pokoji v nějakém ohraničeném čase, soustředit se na zvuk, vnímat pohyb, který musíte udělat paličkou, bude to znít, jen pokud se rozhodnete, pokud pohyb opakujete, vnímáte rytmus, teprve pak se může stát, že vypnete, přestanete myslet na práci, na to, jestli máte koupené rohlíky. Jste tady a teď sami se sebou. A to je to, co buben umí. Ale to umí i jiné nástroje, dokonce nejenom ty hudební.

A v terapii? Co tam funguje?

Záměr. Motivace. Rámování aktivity. Zajištění bezpečného prostoru. A vztah, o kterém jsem už mluvil.

Přesto je tam v tvém případě buben, ne třeba štětec a barvy, takže buben pro tebe musí být něčím zvláštní.

Ano. Skrz buben a rytmus je možné sladit srdeční tep a dech ve skupině. Lidé jsou díky tomu na stejné vlně. Přes společný rytmus a společnou hru pak komunikuji a buduji vztah. Klienti se prostřednictvím hry mohou dostat do kontaktu se sebou i s ostatními. Rytmus se od pradávna používal k různým cílům – může zklidňovat, ale dokáže i vyburcovat k aktivitě nebo třeba zavelet k válečnému útoku.

Co je na muzikoterapii nejtěžší? A potřebuje muzikoterapeut supervizi?

Potřebuje! Často se mě dotýkají věci klientů, které brnkají na něco mého, a to je třeba ošetřit. Supervizí jsem se kdysi bál, připadalo mi, že mě chce někdo hlídat nebo nějak přísně kontrolovat. Ale jsou skvělé, není to dohled, získáš tam nadhled. Radu, podporu, sdílení s ostatními kolegy, srovnání, že s čím se setkávám já, s tím se setkávají i ostatní. To je obrovská úleva, že v tom nejsem sám. Protože jako muzikoterapeut, který vede nějakou skupinu, jsem v tom často sám…

A ty nejtěžší momenty?

Děti z dětských domovů. Nebo napadení v případě klientů s nízkofunkčním autismem. To tě na žádném kurzu nenaučí, co se může stát. Jsou to sice nebezpečné situace, ale zároveň mě to svým způsobem fascinuje, jak se k takovému klientovi dostat, jak s ním navázat vztah, i když vůbec nerozumím tomu, co se mu děje v hlavě.

Jsi schopný tyhle zkušenosti nechat za dveřmi?

Už ano. Ale když jsem jezdil do dětských domovů, bylo to těžké nebrat si jejich příběhy a osudy domů. Zůstával jsem i po hodinách, vždycky dětem něco slíbil, na další návštěvu to dovezl. Ale začalo mě to požírat a musel jsem si hodně striktně stanovit hranice. Kamarádka muzikoterapeutka to řeší tak, že se po skončení hodiny převlékne nebo si dá sprchu, prostě vědomě oddělí práci s klienty od svého ostatního času.

Neříkáš si někdy, že by bylo lepší živit se jen bubenickou show nebo prací pro firmy, kde je víc peněz a je to prostě bezpečnější, jednodušší?

Byla doba, kdy jsem dělal těch terapií hrozně moc. Byl jsem z toho hodně unavený, měl jsem stovky klientů, stovky příběhů. Naučil jsem se to kombinovat s prožitkovým bubnováním. To dělám hlavně pro školky, školy a firmy a stanovuji si tam pro klienty úplně jiné cíle.

Jaké?

Uvolnit se, cítit se dobře, pobavit se, umět spolupracovat, něco se naučit, naslouchat ostatním. Práce se zdravou populací je občerstvující, je tam rychlejší zpětná vazba, i pro mě je to víc relax. Ale to neznamená, že bych se chtěl vzdát muzikoterapie.

Co tě na tom všem vlastně nejvíc naplňuje?

Zkoumání. Pořád se učím, jdu dál. Překvapení, jak ten nástroj nakonec zní. Slast ze zvuku. Mám moc rád některé zvuky, asi hlavně basové. Když vyrábím bubny, je pro mě obrovským potěšením předávat nástroje novým majitelům a vidět jejich nadšení. Pak se obvykle ozývají a říkají, jakou radost z toho bubnu sami nebo třeba i v rodině mají.

A ty sám bubnuješ v nějakých životních krizích?

Rád hraju společně, v nějaké partě. A objevil jsem hlasovou terapii a ta mi pomáhá nejvíc. Takže pokud si řeším něco svého osobního, obejdu se bez bubnů. Používám nástroj, který je ještě jednodušší a bližší, svůj vlastní hlas.

• Rozhovor připravila: Klára Kubíčková

Pavel Jasanský

Muzikoterapeut a výrobce bubnů.

Ve své praxi se zaměřuje na děti a dospělé se specifickými potřebami, pracuje ale i se zdravou populací v kurzech prožitkového bubnování.

Vyrábí bubny všech typů a kultur, počínaje indiánskými pow-wow bubny a konče africkými djembe. Kromě bubnů se zabývá i výrobou velkých dřevěných xylofonů, sansul a marimb.