Dlouho jsem měla pocit, že existuje nějaká správná a špatná cesta. Ať už se jednalo o to, jak se mám chovat, co je vhodné a co není, nebo jak provádět jógové pozice, vždycky jsem rozlišovala, co by se „mělo dělat“ a co by se naopak „dělat nemělo“. Jak jsem ale postupovala v jógové praxi dál, začalo mi pomalu docházet, že to někdy není tak úplně jasné, a že se navíc to, co mi v daný moment připadá dobré nebo špatné, v průběhu času mnohdy mění.

To, co nám nějakou dobu přinášelo užitek, potěšení a posouvalo nás dál, nás později může brzdit a nemusí nám to už vůbec sloužit. Představte si třeba, že byste celý život jezdili na odstrkovadle, které jste jako dítě možná milovali, nebo že byste pozdrav slunci dělali pořád úplně stejným způsobem, jako když jste s jógovou praxí začínali. Anděla a ďábla lze také vidět jako jin a jang – jeden se objevuje v druhém, vzájemně se prolínají a dohromady tvoří dokonalý celek. Je skvělé, když jsme milí a rádi lidem pomáháme, ale někdy je třeba říct i rázné „ne“, když toho ostatní začnou zneužívat (a to často i nevědomky, jen proto, že k tomu dáváme svolení), nebo když cítíme, že už je toho na nás jednoduše moc.

Stejně to funguje i uvnitř našeho těla, třeba na úrovni nervového systému. Jedna část (sympatický nervový systém) nás povzbuzuje k akci, pomáhá nám vidět věci do detailu, rozhodovat se a umět upoutat pozornost. Je-li však aktivní příliš často, jsme vystresovaní, unavení, podráždění a nemocní. Druhá část (parasympatický nervový systém) nám naopak pomáhá k tomu, abychom byli empatičtí, uvolnění a viděli situaci z širší perspektivy. Kdybychom však byli v tomhle stavu neustále, nikdy bychom nic neudělali, ani kdyby byli v ohrožení naši nejbližší. To, co vnímáme jako andělské a ďábelské, je dle mého názoru jen úhel pohledu. V našem materiálním světě nemůže existovat jedno bez druhého a je to tak v pořádku. A máme jógu a jógovou praxi! 

Díky technikám pránájámy můžeme vyrovnávat oba póly nervového systému tak, aby pracovaly v dokonalém souladu a abychom podle toho, jestli zrovna potřebujeme zabrat, nebo odpočívat, „přepínali“ mezi sympatikem a parasympatikem. Díky ásanové praxi se učíme přijímat sami sebe takové, jací zrovna jsme, plní energie i unavení – a poznávat, že jedno není lepší než druhé, učíme se přijímat se se vším, co k nám patří. Díky meditačním technikám přichází rozlišování toho, co je skutečně důležité a co jsou jen touhy našeho ega. Anděl a ďábel nemusí být nepřátelé, vlastně si myslím, že možná ani nikdy nebyli, jen jsme si je tak zvykli vidět. Mohou být jen dvěma částmi, které vytvoří perfektní celek.

Prvním krokem nejspíš bude obě tyto polarity v sobě přijmout, žít v míru se svým andělským i ďábelským já. A pak je přijmout i u ostatních. Když totiž sami sebe i ostatní přijímáme se vším, co k nám patří, je hned ve vztazích (s těmi, které známe a milujeme, ale i s těmi, které neznáme… nebo zrovna nemilujeme) větší klid a pohoda. A to samo o sobě stojí za trochu snahy, nemyslíte?

• autor: Kateřina Hilerová
• www.studiosedmenebe.cz
• foto: Shutterstock.com