Termín „podzimní rovnodennost“ popisuje stav, kdy slunce přechází přes rovník a den je proto stejně dlouhý jako noc. Každoročně vychází na 22. nebo 23. září a po ní už jsou noci jen delší a dnů stále ubývá, až do prosincového zimního slunovratu, kdy se karta zase obrátí. Podzimní rovnodennost znamená, že světlo a tma jsou v rovnováze. Staří Keltové proto tento den oslavovali svátkem duality a také sklizně a úrody.

Jablko jako symbol nového života

Dávnému svátku duality se říkalo Alban Elved nebo Mabon a jeho znakem bylo jablko symbolizující nový život. Oslava jablek měla i praktický význam, protože právě jablka, společně s vinnou révou, byla plodinami, které se v tomto období nejvíce sklízely. 

Jablka se pokládala i na hroby, které se v tento den tradičně navštěvovaly. Zde jednak sloužila jako oběť pro bohy, jednak vyjadřovala, že živí na své drahé zesnulé stále myslí a touží se s nimi setkat (což se podle tehdejší víry dělo při následujícím keltském svátku známém jako Samhain). 

Mabon jako vzdání díků

Keltové v tento den oslavovali Zemi a vyjadřovali jí vděk za dary, které během roku a léta zaseli a které nyní mohou díky její laskavosti zase sklidit. Vděk a radost z toho, že se vynaložené úsilí vyplatilo, jsou odnepaměti důvodem k oslavám a jinak tomu nebylo ani u Keltů slavících Mabon. 

Své rozpoložení vyjadřovali oslavami, během nichž žehnali Zemi a jejím bohům, aby byli stejně plodní a štědří i v dalším roce. Užívali si posledních teplých dní odcházejícího léta, tancovali kolem ohňů a u toho popíjeli první mladá vína, medovinu a zkvašený jablečný mošt (cider). Pohoštění na oslavách bylo připraveno z jablek (například koláče), dýně, mrkve, brambor, ořechů, cibule

Kvasy a vinobraní jsou známy i dnes

Měsíc sklizně završovaly hody související s ukončením letní sezóny a sklízením úrody. Na těchto slavnostech se ochutnávaly pokrmy z nové mouky, jablek a vína. Následně se úroda nakládala, nechávala kvasit a také se zavařovala a zpracovávala, aby posloužila jako zásoba na dlouhou zimu. Těmto zvykům se říkalo kvasy, po kterých přicházelo další období hodování, které známe i dnes: Konaly se průvody v krojích typických pro daný kraj a ochutnávala se první mladá vína. Tyto slavnosti dnes známe jako vinobraní. 

Ne obžerství, ale vděčnost

Přes všechno bohaté občerstvení, které se na slavnostech probíhajících během září podávalo, nebylo významem oslav hodování jako takové. Ono hodování bylo pouze výrazem vděčnosti za to, co všechno si lidé mohou díky Zemi a jejím darům užívat. Vděčnost během září můžeme vzdát i my a vůbec se nemusí jednat o vděk za úrodu jako takovou. Vždyť existují i plody jiného úsilí, které na podzim sklízíme a jejichž semínka jsme zaseli během roku. Zvědomme si tyto úspěchy, projevme za ně vděk, ať už Bohu, sobě nebo našim blízkým. Praktikujme praxi vděčnosti, nechme ji vstoupit do našeho každodenního života.

• autorka: Kateřina Hájková
• foto: Pexels