Máte to stejně? Jako lektoři jógy sice učíme ostatní vypnout, ale když máme sami přepnout do offline režimu, mozek hlásí poplach. Proč je tak těžké jen být?

Bohužel odpočinek nezačíná automaticky ve chvíli, kdy zmizí pracovní povinnosti. Náš mozek není notebook, který stačí zaklapnout. Náš systém prostě jede ze setrvačnosti a pár dní mu trvá, než pochopí, že kancelář je zavřená.

Proč neumím odpočívat?

V západní psychologii existuje termín idleness anxiety – tzv. úzkost z nečinnosti. Jsme tak naprogramovaní na výkon, že jakmile nic neprodukujeme, mozek to vyhodnotí jako stav ohrožení. Úzkost z klidu není mentální slabostí, ale výsledkem dlouhodobě přetížené nervové soustavy, která se přizpůsobila chronickému stresu.

Pokud náš sympatikus běží měsíce na plný plyn, tělo se adaptuje na vysoké hladiny stresových hormonů. Klid na pláži působí na naši přetíženou nervovou soustavu paradoxním neklidem. Po permanentních mikrodávkách stresu reagujeme na absolutní ticho a pokles stimulů somatickým šokem.

To, co prožíváte na lehátku, vypadá jako regulérní abstinenční příznaky. Mysl si okamžitě začne vymýšlet katastrofické scénáře skrze tzv. DMN (Default Mode Network), a to jen proto, aby skrze strach uměle vybičovala kortizol zpátky na hladinu, na kterou je zvyklá. Zatímco u zdravého člověka spouští kreativitu, snění a intuici, u chronicky přetížených jedinců začne tento automatický mód skenovat minulost a budoucnost a automaticky produkuje katastrofické scénáře. Čím déle jsme jeli na výkon, tím hlasitější bývá tenhle interní podcast.

A jak to vidíme v praxi my? Když nonstop jedeme na 150 % a najednou se snažíme vypnout, mozek má pocit, že je konec světa. Pokud mu nedáme práci, zpracovat tabulku v Excelu nebo připravit další lekci a retreat, bude zcela vážně analyzovat, proč se na nás teta zvláštně podívala na oslavě v roce 2010. Náš mozek prostě nemá rád prázdno. A to prázdno občas doopravdy potřebujeme.

Jak na naprogramovanou produktivitu?

Existují triky na radikální rebelii proti algoritmům na sociálních sítích, toxické produktivitě a chronickému stresu. Celý kapitalismus je postavený na tom, abychom nebyli spokojeni. Nespokojený člověk víc nakupuje, víc pracuje, víc scrolluje. Každá reklama je postavená na tom, že nám něco chybí. Sama pracuji v marketingu řadu let a vím, o čem mluvím. Nejsem vůči tomu imunní, i když dobře znám všechny tyhle triky – nejsi dost výkonná, chybí ti tyto a tamty produkty, a pak teprve budeš spokojená… Na tom dnes stojí celý konzumní svět. Nejsi tam, kde bys měla být.

Jóga má na to jasnou odpověď: Santóša. Jsem přesně tam, kde bych měla být. Tady. Teď.

Santóša je pocit spokojenosti neboli vnitřního míru bez jakýchkoliv podmínek. V moderní době to nemusí znamenat, že sedím v dokonalé pozici lotosu, usmívám se v pražících čtyřicítkách a zírám do horizontu… Santóša znamená mít odvahu si doopravdy uvědomit, že teď, v této chvíli (ať už sedím za počítačem, nebo se dívám na oblohu), jsem úplná. Jsem to já v celé své podstatě, i když zrovna nic netvořím, neprodukuji, nevydělávám, nikoho neučím a jen tupě zírám na racka, jak někomu krade koblížek. Je to schválení vlastní existence bez nutnosti podat výkon.

Jak vypnout hlavu na dovolené

Aniž bychom se nutili do myšlenky, že relaxace je jen další bod z to-do listu, a místo neustálého opakování vnitřních příkazů typu „teď vypni“ nebo „na nic nemysli“ se na to podívejme jednodušeji skrze tělo:

Je v pořádku být nervózní na dovolené. První dny jsou prostě adaptační. Mysl a tělo se teprve adaptují na pomalejší rytmus. Netlačme na sebe. Nezkoušejme rozběhnutou mysl umlčet násilnou meditací – tak to bohužel nefunguje. Buďme k sobě laskaví. Přijměme to.

Smyslový multitasking: Zatímco mysl je těžké umlčet, pracujme s tělem a smysly. Jak horký je písek? Jak chutná slaná voda na rtech? Jak voní opalovací krém? Jaký zvuk vydávají vlny moře? Uzemnění těla pomocí smyslů dodá i tělu pocit bezpečí a jistoty, které k opravdovému uvolnění potřebuje.

Povolte břicho, povolte ego: Doslova. Většina lidí celý den podvědomě zatahuje břicho – kvůli vzhledu, stresu, kontrole. Jenže tělo si takový postoj vykládá jako zprávu, že musí být ve střehu a něco se děje. Povolte svaly pánevního dna a břicho. Uvolněte čelist, jazyk z horního patra a stisk zubů. Když přestaneme zatahovat pupek kvůli estetice nebo stresu, tělo pochopí, že nespěchá do boje, a aktivita sympatického nervového systému se začne přirozeně a bezpečně zklidňovat. Jednoduše vydechněte.

A co moje hodnota?

Dovolená není projekt, který musíme úspěšně dokončit a zapsat do kolonky „dokonalý relax“. Nejedná se o výkonnostní disciplínu. Nemusíme se vrátit opálenější, pružnější ani duchovně osvícenější. Nemusíme vytěžit každou minutu. Nemusíme být efektivní při odpočinku. Nejsme stroje. Jsme lidské bytosti.

Až příště na pláži ucítíte paniku z toho, že nic neděláte, zhluboka se nadechněte, usmějte se na svého vnitřního neurotika a připomeňte mu jednu důležitou věc: Dnes má volno. Mozek, vaše myšlenky, vnitřní kritik i ten producent, který celou dovolenou zaplatil. Největším paradoxem moderního života je to, že se musíme znovu učit něco, co nám kdysi šlo přirozeně. Být. Existovat. Dýchat.

Santóša nezačíná ve chvíli, kdy se konečně staneme lepší verzí sebe sama. Začíná právě teď. Bez podmínek. Bez výkonu. Jen s tím jedním obyčejným, svobodným nádechem.

• autorka: Mária Streďanská
• https://www.instagram.com/mayasoma.cz/
• foto: Pexels