Na jaře dochází k výrazné změně vnějších podmínek. Prodlužuje se den, zvyšuje se intenzita světla a mění se cirkadiánní rytmus. Hypotalamus postupně upravuje hormonální nastavení, kolísá hladina melatoninu i serotoninu a autonomní nervový systém hledá novou rovnováhu mezi aktivací a regenerací. Tento proces není okamžitý. Organismus se nachází v přechodovém stavu, který může být subjektivně vnímán jako únava, zpomalení nebo vnitřní nesoulad.

Z pohledu neurovědy je klíčové, že náš pocit energie nezávisí pouze na jejím množství, ale především na schopnosti nervového systému flexibilně přepínat mezi jednotlivými stavy. Tuto schopnost dobře odráží variabilita srdeční frekvence. Nejde o rychlost tepu, ale o jeho proměnlivost v čase. Vyšší variabilita znamená větší adaptabilitu a odolnost. Nižší variabilita naopak ukazuje na ztuhlost systému, který zůstává uzamčený ve stavu aktivace nebo naopak v útlumu. Právě tento stav často prožíváme jako únavu.

Zásadní a často přehlížený fakt je, že únavu nelze vždy vyřešit odpočinkem. Pokud je nervový systém málo flexibilní, samotná pasivita jeho stav nezlepší. Může ho naopak prohloubit. Tělo v takové chvíli nepotřebuje více klidu, ale schopnost znovu obnovit přirozený rytmus mezi aktivací a uvolněním. Jinými slovy, potřebuje pohyb, který není vyčerpávající, ale regulační.

Neurovědecké poznatky ukazují, že právě rytmický a plynulý pohyb spojený s dechem zvyšuje variabilitu srdeční frekvence a podporuje aktivitu bloudivého nervu (nervus vagus). Tento nerv hraje zásadní roli v procesu regenerace, zpomalení srdeční činnosti i v pocitu vnitřního bezpečí. Prodloužený výdech přirozeně aktivuje parasympatickou část nervového systému, což vede ke zpomalení srdeční frekvence a současně ke zvýšení její variability. Právě tento mechanismus umožňuje tělu přechod z napětí do obnovy.

Důležité je, že nervový systém nereaguje na množství pohybu, ale na jeho kvalitu. Prudký a výkonově orientovaný pohyb může v období jarní adaptace působit jako stresor a zvyšovat vnitřní napětí. Naopak pomalý, rytmický pohyb sladěný s dechem vysílá signál bezpečí a umožňuje postupné obnovení rovnováhy.

Tento princip je známý i v jógové tradici, která pracuje s pojmem prána, tedy životní energie. Ta není chápána jako něco, co je třeba vytvářet, ale jako něco, co lze kultivovat a usměrňovat. Jarní období lze zároveň vnímat jako proměnu kvalit energie, v jógové terminologii označovaných jako guny, konkrétně přechod mezi kvalitami tamas a radžas. Pokud tento přechod neprobíhá plynule, může se projevit pocitem těžkosti nebo vnitřního napětí.

V praxi to znamená zaměřit se na takový pohyb, který podporuje plynulost a rytmus. Nejde o výkon, ale o koordinaci dechu a těla. Představte si jednoduchý moment. Stojíte v mírném předklonu. Nádech přirozeně rozšiřuje hrudník. Výdech je o něco delší, měkčí a plynulejší. S každým výdechem se tělo nepatrně uvolní. Po několika cyklech si můžete všimnout, že se nemění jen napětí ve svalech, ale i kvalita vnímání. Mysl se zpomaluje, dech se prohlubuje a tělo přechází do klidnějšího režimu. Právě v tomto okamžiku dochází k regulaci.

Podobně fungují i jógové pozice. Pozice psa hlavou dolů, adhómukha švánásana, aktivuje tělo a podporuje cirkulaci bez nadměrného zatížení. Pozice dítěte, balásana, naopak přináší zklidnění a integraci. Rozhodující však není samotná pozice, ale způsob, jakým se do ní vstupuje a jak z ní odcházíme. Plynulost, rytmus a dech jsou tím, co ovlivňuje nervový systém nejvíce.

Krátká, pravidelná praxe tak může mít zásadní dopad. Ne proto, že zvyšuje fyzický výkon, ale proto, že obnovuje schopnost těla pracovat s vlastní energií. A právě tato schopnost určuje, zda se cítíme unavení, nebo vitální.

Jaro tak nemusí být obdobím, kdy s únavou bojujeme. Může se stát obdobím jemného ladění a návratu k sobě. Když tělu nabídneme pohyb, který respektuje jeho potřeby, energie se začne objevovat přirozeně.

Možná jí totiž nemáme málo. Možná ji jen neumíme nechat proudit.

• autorka: Alena Beranová
• Linkedin: http://linkedin.com/in/alena-beranova-a60b0025
• foto: Pexels