Někdy se v rozvrhu můžeme setkat s pojmem „mysore“. Tento tajemný název nám buď vůbec nic neřekne, nebo si řekneme „no jo aštanga, tu já nedělám“ (předpokládám, že oddaný aštangy tento článek nečte nebo mi promine).

Co to ten mysore vlastně je? Jedná se skutečně jen o nějaký druh lekce aštangy? Pravdou je, že v západním pojetí většinou ano. Aštanga se tradičně praktikuje v mysore lekci, což znamená, že každý cvičí podle svého rytmu dechu tu samou sekvenci do té míry, do které ho ji jeho učitel naučil. V tradičním pojetí, v jakém je dnes aštanga většinou předávána, se jednotlivé ásany dávají žáku poté, co se je naučil, tzv. byl schopen ji sám provést, takže se také může stát, že několik let, v tom lepším případě, může být poslední žákovou pozicí marichyásana D. Aštangové sekvence byly původně čtyři, dnes jsou rozděleny do šesti částí a spory o tom, co je a není „tradiční“, jsou dnes velmi časté.

Toto je naše západní pochopení, které v Indii úplně tak neplatí. Mysore, česky se můžeme setkat také s názvem maisúr, je především město nacházející se asi 150 km od hlavního města Bengalúru na jihu Indie ve státě Karnátaka. Má více než 1 milion obyvatel a dnes je známé především praktikantům jógy. Právě v Mysore pobýval svého času T. Krishnamacharya, známý jako otec novodobé jógy, kde vyučoval královskou rodinu. Maharádža Krishna Raja Wadiyar si schopnosti Krishnamacharyi velmi cenil a Krishnamacharya byl pro své vědomosti dokonce jeho poradcem. Krishnamacharya zastával názor: „Učte to, co je pro jednotlivce vhodné“ a vedl své studenty jednotlivě podle jejich potřeb s ohledem na jejich povahu. Je také považován za tvůrce „vinyasy“ ve smyslu kombinace pohybu a dechu. Krishnamacharya byl učitelem dalších světoznámých učitelů, jako například K. Pattabhi Joise, B. K. S. Iyengara, Indra Devi, Srivatsa Ramaswami či A. G. Mohana.

Jóga se v Indii dříve praktikovala pouze „mysore stylem“, tedy samopraxí, kdy žák prostě cvičil tak, jak mu učitel řekl, a cvičení se po nějaké době měnilo v rámci jeho tělesného i duševního stavu. Jen se tomu neříkalo mysore, ale prostě jóga, která nezahrnovala pouze fyzickou praxi ve smyslu ásan, ale také například pránájámu a recitaci véd, přičemž fyzická praxe určitě nebyla nejdůležitější. Pojem mysore lekce přinesli na západ první žáci K. Pattabhiho Joise, tvůrce novodobé aštangy. Byl to právě Jois, který sestavil dnes světoznámé aštangové sekvence, a postupem času aštangu omezil pouze na ásanovou praxi.

Vedené lekce začaly v Indii až se vzrůstajícím zájmem o jógu, i dnes je však samopraxe běžným způsobem cvičení jógy. Moje první lekce v Mysore byla také spojena s obavou „co tam budu dělat“. Na podobné obavy ale vůbec nebyl čas, devadesát minut uběhlo jako voda. Každý dostal svou sekvenci, kterou se postupem času naučil, a tak svůj tahák s pozicemi ani nepotřeboval a pozice byly přidávány či modifikovány dle individuálních potřeb žáka. Vlastně se jedná o takovou soukromou hodinu, které se účastní více lidí. Čím déle student praktikuje, tím může jít hlouběji a soustředit se sám na sebe a neomezovat se trvalými pokyny učitele, které jsou při vedené lekci nezbytné. Ubývá pokynů a přibývá času a prostoru poznat své vlastní tělo. Mnohokrát jsme ve škole slýchávali: „Vedené lekce jsou skvělé pro zábavu a odpočinek, Mysore styl lekce je tam, kde jóga začíná.“ I po letech s tím musím souhlasit. Někdy také slýchávám, že je to stejné jako cvičit doma. Je i není. V dnešní době vzniká mnoho coworkingových center. Převedeno do dnešního jazyka, mysore je vlastně takový jógový coworking. Samostatná práce, která, je-li sdílená s ostatními, bývá většinou mnohem efektivnější.

• autor: Dana Macková
• foto: Shutterstock.com