A najednou ta věc laskavost. Někdy se zdá jako cizí slovo, pro mě opět tady v Indii, prostředí to velice intenzivním. Ale ono to není Indií, není to ani cizím slovníkem. Je to o tom, jak sama se sebou zacházím. A moc dobře vím, že co se týče laskavého přístupu, mám ještě rezervy na rozvinutí (svého) potenciálu.

Ono, vezměme si to takto: když se člověk vydá na tu zajímavou a obšírnou pouť zvanou osobní rozvoj, často ho to stojí nějaké úsilí a nutnost vystoupit z komfortní zóny. Komfortní zónou jsou i naše představy o sobě a okolním světě. A očekávání. Struktury v nás jsou stabilní, rigidní a ne vždy laskavě funkční. Potřebují se trochu rozmělnit. A to rozmělňování a rozpadání starých věží (však Věž je i transformační tarotová karta) je proces často celkem nepříjemný. Jako by se něco muselo rozložit, aby se to mohlo složit jinak. Uvnitř tušíme, že to je třeba, že bez toho se neposuneme. Jak to ale udělat laskavě, je otázkou.

Vesmírná rovnováha...?

Je to moje osobní otázka. Když tenhle článek začínám psát, jsem zase delší dobu v Indii a narazila jsem přesně na toto své téma. Sice, když se nad tím zamyslím, už jsem asi v jistém směru pokročila, např. místo tří dnů cesty vlakem napříč Indií (bohatý to zdroj životních zkušeností a osobních vhledů, avšak celkem náročný) se nyní přepravuji i lokálními lety, mám k sobě a svému pohodlí trochu laskavější budget, ale také spoustu práce, kterou je třeba nyní udělat mimo jógovou podložku, abych si mohla ten svůj v něčem méně asketický život dovolit. Zrovna jsem na chvíli v pro mě tak trochu jiné Indii. Její části, která je vlivem přímořského turismu právě opakem té askeze. Vidím okolo na plážích, jak se tam povalují turisté, usrkávají koktejly a zdají se být ležérně celkem spokojení, zatímco probíhá jeden z nejdůležitějších svátků, Navaratri. V tantrické tradici, kterou jsem studovala, probíhají oslavy jak jinak než… meditačně. Takže „slavení“ probíhá 3–9 hodinovými meditacemi denně s mantrou Bohyně u živé jantry, což je magický geometrický obrazec. Jantra plus mantra rovná se tantra. Trochu mi to připomnělo můj život na thajském ostrově, kde jsem dvě sezóny studovala na jógové univerzitě a žila v jógově tantrické komunitě se svou tenkrát mnohahodinovou praxí denně, zatímco na druhé části ostrova se pořádaly mega fullmoon parties. Že by vesmírná rovnováha?

Když chce člověk něco zvládnout na 100 %, je možné, že přečerpá své síly a moc mu nezbyde na normální životní fungování. To už jsem taky zažila. Osvícený to moment, kdy zoufale zvracím před přepážkou check-inu na letišti v Dillí, cítím se dalece za hranicí trapnosti a omlouvám se personálu za tento incident. Améby zrovna vyhrály nad vůlí Dagmar jedna nula. A pak přijde. Takový ten vzácný moment, kdy se mozek zastaví. To nevymyslíš. Ego se právě zas a znovu rozložilo na prvočísla a tím má na chvíli pauzu. Ticho v hlavě. Prázdno. Kolikrát člověk rozjímá o meditační prázdnotě a hle, tu je. Uprostřed rušného letiště. Jak jednoduché. Stačí (po)řádná nevolnost. A ani ten koktejl u toho nebyl.

Ačkoli mám pocit, že jako vlčí amazonka si poradím v každé situaci, teď ochotně přijímám to, že mě pracovník letiště posadí na invalidní vozík. Ještě nevzlétáme a už se zapíná povinně přezka. Ovšem ne na sedadle letadla, ale na mém pojízdném křesle, abych z něj nespadla, pokud náhodou omdlím. Bezpečnostní předpisy už na zemi, zdá se. Mysl stále stojí, resp. je na takové pomalé ležérní pozorovací procházce. Tělo se uvolňuje. Tenhle moment už jsem zažila několikrát. Několikrát mi ho nadělila už Maa India. Pocit odevzdání, kdy konečně všechno nechám být. Paní na přepážce se na mě usmívá, když utírám slzy, a říká mi jen: to není vůbec trapné, to tu máme pořád. A usmívejte se, to vám víc sluší. Tak, pokusím se. Třeba to pomůže. A za tou paralýzou se zas ve mně něco upřímně uchichtne: asi sis to zase potřebovala dát na dřeň. Takže teď si dej „laskavě“ pohov. Hmmm.

Ano, téma laskavost. Přijímám ji tedy od indického personálu a nechám se popostrkávat na vozíčku až k vrtulovému letadlu na odletové ploše. Když si sedám na své místo v kabině, ještě rychle tomu muži, co mě sem dopravil, podstrčím pár rupií. Kdykoli vám někdo poponese v Indii zavazadlo, je to služba, za kterou platíte. Měla jsem pocit, že když někdo popostrkává mne, kdy s příručními zavazadly vážím mnohonásobek obvyklé bagáže, měla bych mu dát „nějakou tu gáži“. Asi to ani neočekával. Kdo ví. Byla to jeho práce. Ale obratně se rozhlédl a vzal si srolovanou bankovku. A já se zas trochu směju sama sobě, že i v téhle situaci řeším: abych nebyla na obtíž a že za laskavost je potřeba zaplatit. Další starý program: nestačí jen tak být, je potřeba platit. Asi jsem ji nedokázala v ten moment jen tak přijmout. Jakmile se mozek probudil, už to řešil.

Témata vnitřního dítěte...

Nekonečná to práce. Pokud zažijeme pocit bezpodmínečného přijetí, známe ho a není to pak žádná zvláštnost. Je to samozřejmost, s jakou pak můžeme fungovat ve světě a přirozeně přijímáme, co život dává včetně sebe. Ale často ho neznáme. Podvědomě se sebou zacházíme tak, jak s námi bylo zacházeno: tak jsme se to naučili. Pokud jsme neměli dokonale láskyplné a trpělivé rodiče, i my jsme k sobě kritičtí, netrpěliví a nelaskaví. Víme, že je to řetězec starý, prastarý, ani rodiče nemohli být laskaví, neb i oni to tak mají ze svých dob minulých. Každé to téma se nakonec vrátí k základům, k začátkům našeho života. Ano, mohli bychom jít dále do minulých životů a do toho, jaký je plán naší duše, abychom získali nadhled. Ale můžeme zůstat i teď a tady v tomto životě a prostě si uvědomit, že často neumíme přijmout jen tak laskavost od druhých a nejsme laskaví k sobě. Učíme se to postupně. Nová dovednost. Je to mravenčí práce: v každé situaci, kdy potkáme nějaké svoje tlačítko, bolístku, téma, zpozorníme. Pokud už se trochu známe, tak o nich víme. Víme, že se opakují. A ta laskavost k sobě pro mne osobně je nepeskovat sama sebe za to, že to není perfektní, že to ještě není všechno vyřešené a že třeba i sem tam někdy zapomenu být k sobě laskavá nebo přijmout laskavost jen tak.

Zkoušíme v sobě vytvořit nové cesty, nová nervová spojení, nové nápady, prostě to, co by fungovalo jemněji než ty staré programy. Překódovávání limbického systému je postupná práce a vyžaduje mnoho trpělivosti. I laskavý a trpělivý přístup k tomu, že to je dlouhodobý proces.

Co se v Indii (na)učíš, využiješ všude...

Střih jako ve filmu Jíst, meditovat, milovat. Bali. Vedu retreat v nádherném meditačním centru. Neuvěřitelné přivítání z okvětních lístků: „Welcome home“. Tohle místo mám moc ráda. Pohádkové ubytování i náplň práce daleko za hranicí mých představ ještě před pár lety. Bublající potůčky zavlažovacího systému rýžových polí, jóga shala jako ze sna každého ásanisty. Dělají tu i mé milované ohnivé rituály. Yagna – agni hotra – Bali style. Není to sen. Jsem tu zas a znova, ale trochu jinak. Tentokrát je tu na retreatu i moje máti a můj přítel. Cosi pro mne donedávna celkem nepředstavitelného. Zkouším nový koncept laskavosti a mám vedle sebe ještě báječného trpělivého učitele této specializace. Ono vše je zajímavě propojené. A po řadě let, kdy jsem měla pocit, že vše musím zvládnout sama, je toto velmi nestandardní situace. Ano, připomíná mi to trochu ten slavný romanťák s Julií Roberts a asi mnohé ženy si ho takhle frčí. V partnerských vztazích je to teprve ten správný test duchovna v praxi. A to, jaké máme partnerské vztahy, odráží naše vnitřní nastavení. Fakt, že jsem si dovolila mít vztah s mužem, který je ke mně o kousek laskavější a trpělivější, než si myslím, že jsem já k sobě, mě učí mnohé. Laskavost pro mne je i o přijímání toho, co je. A když vás někdo bere prostě jako kompletní balík a neuteče při prvním probuzení divotvorné Kálí uvnitř, je to uvolňující a léčivé.

Jak se postupně vyvíjíme, mění se ledacos a já osobně víc než na sobě samé to vnímám skrz mezilidské vztahy. Když tak poprvé v životě piju kokos se svou mámou, musím se na chvíli zastavit a usmát. Tohle by mne opravdu nenapadlo. Ta máti, které jsem se velkou část života obávala pro její přísný výraz a cítila se neschopná a naštvaná v neustálém srovnávání s „lepšími“, nesplňující její očekávání včetně toho, že jsem se nečekaně narodila jako holka… vidím ji se i usmívat a jednou náhodně prohodit, že se jí líbil můj seminář o ájurvédě. Ano, tu mou vnitřní holku to potěšilo. Učitel psychologie v Indii nám roky neustále opakoval, že většinu života strávíme a promarníme tím, že se snažíme zavděčit svým rodičům. A ty si promítáme do lidí okolo. I do partnerů, pochopitelně. Snažíme se vyhrát pár bodů pro sebe, o kterých si myslíme, že to je láska, něco, co chceme. Na cestě ale překonáváme často spoustu „nevděčných překážek“. Jdeme možná naprosto proti tomu, co si pro nás přála naše rodina, a někdy není snadné ustát si tu svou cestu. Ano, stále mám hluboko nějaká tlačítka, která mě podvědomě nutí se někomu zavděčit. A přesto se možná dokážu zas o kousek víc uvolnit a ta tlačítka už nejsou tak aktivní jako dříve. Na společné cestě mi zas došlo pár věcí ohledně naší rodiny a bylo to uvolňující. Snažila jsem se, aby mne konečně přijala, ale ona tu prostě je. Možná to přijmutí nemělo přijít od ní, ale ode mne.

• autor: Dagmar Volfová
• www.simhayoga.cz
• foto: Shutterstock.com