Do cesty mi přišla powerjóga a já se s ní učil být každý den. V pozicích jsem si dokazoval svou tehdejší „jedinečnost“, ale postupně jsem díky nim získával sílu. Když síla prostoupila celé tělo, rozlila se i do mysli a já začínal lépe zvládat své emoce, jejich výkyvy, a také strach. Naučil jsem se dýchat, pracovat s pozorností, radovat se a věřit si. Měl jsem tu sílu. Lépe jsem se soustředil na jógové pozice, postupně jsem odstoupil od pozicové „obsese“ a získal energii pro práci sám na sobě. Učil jsem se pracovat se strachem (vstávat každý den s pocitem smysluplnosti) – být hrdě sám sebou a být na své cestě, i když ostatní si ji představovali jinak. Pochopil jsem postupně, že základem je přijímat cestu ostatních a zároveň jít po té své, ačkoli s ní mnozí nesouhlasí. A i přes konfrontaci jsem ve svou cestu věřil a věřím. Víra je síla, která boří strach. Víra je cesta, kterou člověk dospěje k sebedůvěře a podpoří svoje nasměrování, které si nastavil. Víra je základ, z nějž když vycházíte a souzníte s ním, podpoří vaši vizi a mírumilovnost. Umožní vám přijímat a nesoudit cestu druhých. A proto není důvod se bát.

Naučil jsem se (stále se učím), že není třeba se bát, protože vždy je o nás dobře postaráno, a proto je skvělé, když jsme schopni se ve chvíli neklidu – strachu – podívat na situaci a rozklíčovat, co nám říká. Jeden si myslí, že když dělá něco jinak, je lepší než druhý, a ještě více je to vnímáno v józe ve smyslu duchovnosti. Mnozí se odkazují ke kořenům a ke čtení duchovních textů, jednoduchosti oblečení nebo neznačkové podložce… a připadají si pak lepší a silnější. Druhé, kteří mají rádi něco jiného, považují za „neduchovní“ a označují je za horší, protože „jen cvičí“. Jak směšné jsou tyto myšlenkové hry, když v podstatě je vše o jednotě a bezrozdílnosti, nemyslíte? Není jedno, co mám na sobě? Není jedno, jakou mám podložku? Každý přece může jít svou cestou a klidně číst třeba červenou knihovnu. 

Duchovnost je v současné době v hledáčku mnoha lidí, kteří pochybují o své celistvosti. Někteří po ní touží, další významu slova nerozumí a jiní ji nabízejí, prodávají. V samotné Indii je to stejné a… za peníze. Spiritualita se stává v našich zeměpisných šířkách exkluzivitou, aniž by lidé doopravdy chápali, co znamená. Vypadat jinak, dělat věci jinak než všichni ostatní je módou a potřebou dokázat svoji jedinečnost a zajímavost. Někteří se snaží žít duchovní život, další k němu směřují, protože ostatní to dělají také, a dost je i těch, kterým toto vyčnívání ve společnosti připadá podivné. Často vnímám, že v jógových kruzích je duchovno jakási hra: „Já jsem lepší než ty, jsem duchovní, zatímco ty jsi komerční.“ Stále si kladu otázku, co je vlastně duchovno a co je komerce, když všichni chtějí například honorář za odučenou lekci, napsaný text, plat za svou práci? Člověk si oblékne málu, potírá se esenciálními oleji, používá bio kosmetiku, čte jógasútry, deklaruje své veganství, pije z eko lahve, brčkům v restauraci se brání, praktikuje jógu – a tím je výjimečný, nebo snad nadřazený ostatním? Dalo by se říct, že je to východní obrázek duchovního člověka, ale je to opravdu o tom, jak člověk vypadá, co dělá a jak se chová? Nebo je duchovnost naší intimní kvalitou, láskou a schopností nikoho nehodnotit?

Stále se učím s nadřazeností lidí pracovat. Raději sedím v koutě a pozoruji, co se děje. Nechci s názorem druhých bojovat, protože každý má právo na svůj pohled a svou cestu. Jako by světlo a stín opět nabíraly na své rozdělující síle a vše bylo jen světlé, nebo tmavé… 

Být laskavý a respektovat ostatní, i když víte, jaká je vaše vlastní cesta
Umět se pochválit a ocenit, ale nebýt sebestředný
Být bojovníkem, ale nebojovat proti nikomu
Dávat lásku a radost, ale primárně dopřát objetí sobě samému
Věřit sám sobě, ale nepovyšovat se nad ostatní
Být volný, nezávislý, ale respektovat svět a tvořit celek
 ... být pokorný a vděčný. 

• autor: Václav Krejčík
• www.vaclavkrejcik.cz
• foto: Shutterstock.com