Nehledejme viníka v jednom typu potravin, hledejme ho v sobě

30. 01. 2019


Většinu času předávám znalosti jiným, to ale neznamená, že se od druhých stále neučím. V posledních letech se rozšířil jeden nešvar, a to je přeinformovanost ve výživě. Určitě jsme zde o tom už mluvili. Dnes tedy zamyšlení o jednom jejím důsledku – oblibě vinit konkrétní typ potravin „za vše zlé“.

Když si jen zpětně promítnu poslední roky, zjišťuji, že potravin tzv. na pranýři se vystřídalo opravdu dost. Nemyslím jen v horizontu dekád, kdy jsme zažili ten všem známý omyl „nasycených tuků“. Myslím tím zejména i potraviny, jako je pečivo (lepek), mléčné výrobky obecně nebo maso a jeho s nadsázkou řečené podkopávání autority z ekologických a potravinářských důvodů. Prošli jsme si ale i bičováním aditiv, které mělo za následek velmi rozšířené nahrazování syntetických barviv těmi přírodními (za což jsem opravdu ráda). Přesto se například ve farmaceutickém odvětví skoro nic nezměnilo – stále se používají ta samá, dovolte mi to slovo, šílená azobarviva barvy červené a žluté, u kterých nikdy nebyly jednoznačně vyvráceny škodlivé účinky.

Zdá se, že je to něco, co lidé potřebují. Najít vždy jednoho viníka, na kterého lze ukázat prstem, poukázat na něj, že TO je to, co nám škodí a způsobuje nejrůznější problémy, onemocnění a metabolický syndrom. Nejhorší na tom je, že se viník pravidelně střídá! Velmi rádi globálně ukazujeme na potraviny jako původce našich onemocnění. Samozřejmě to tak do jisté míry je – vysoce technologicky zpracované potraviny plné cukru, soli a aditiv, sladké limonády apod. to opravdu není nic, co by pro nás bylo prospěšné. Je však jednoduché ukázat a zbavit se zodpovědnosti.

Rostlinné potraviny se stávají stále více vyšlechtěnější, jsou plné dusičnanů, hnojiv, a často i plísní. Živočišné potraviny jsou zase plné tzv. hydrofóbních xenobiotik (cizorodých látek, která zůstávají uložené v tuku živočichů), zbytků hormonů, a občas, i když ne tak často, jak se tvrdí, i antibiotik či antivirotik. Strava se stává řekněme velmi nečistou, plnou něčeho, co tu ještě před dvě stě lety tolik nebylo. Bylo by divné, kdyby to na nás nemělo vliv. Samozřejmě má.

Nicméně je tu i druhá strana mince. Chybí nám sebereflexe a zvážení, jestli my nehrajeme stejnou míru negativní role, jestli to není 50 : 50, MY a potraviny, a to je, jestli nám prospívají, nebo škodí. Nechte tuto úvahu pár sekund působit, lze se nad tím zamyslet z různých úhlů pohledů....

Lidé dříve měli mnohem více fyzické aktivity ve venkovním prostředí, která až skoro velmi blahodárně působila na hladinu cukru v krvi, správnou peristaltiku střev, podporovala okysličení celého těla, a tím i energetický metabolismus. Nikdo se přehnaně nedezinfikoval od paty až k uším a také bylo mnohem méně chronického stresu, který v tak hojné míře zažíváme v posledních letech. Než nastoupila éra sladkých nápojů, pila se voda, bylinné čaje a pivo, občas i dražší a exkluzivnější komodity jako káva a víno. A právě výše vyjmenované faktory nejvíce škodí našemu metabolismu, našemu trávení a našemu mikrobiomu. A ukazuje se, že je to právě ON, soubor našich malých přátel (občas nepřátel), kterému se také s oblibou říká druhý mozek. Když naše tělo, náš metabolismus a náš mikrobiom neopečováváme, máme ho zatíženým narušený a neustále namáhaný, jak může plnit správně všechny své funkce? Jak můžeme čekat, že s radostí přijme všechny potraviny od základních až po ty vysoce průmyslové zpracované a zkrátka mu to nebude vadit? Čekat to nemůžeme, a tak se naše tělo brání – brání se alergiemi, intolerancemi a nesnášenlivostmi různých typů. Netvrdím, že lepek ani mléčné výrobky nemohou být problematické, ze své podstaty mohou a může za to také jejich lety zakořeněná tradiční konzumace.

Zkusme na to jít jinak. Začít nejprve od sebe, zahojit přístup, tělo i mysl nás samotných a pak vinit jídlo okolo, že nám nedělá dobře... :). Jedno přísloví říká: „Není špatného počasí, je jen špatného oblečení.“