Religionistika 09. 01. 2020 PDF Tisk

Náboženství Indie: Islám

Oblast, kde se rozkládá dnešní Indie, je neuvěřitelně nábožensky bohatá a různorodá. Mnoho světových náboženství tu dokonce vzniklo a dodnes je náboženský život v této zemi velmi silný. Zatím jsme se zmínili o hinduismu, buddhismu, džinismu a pársismu. V chronologickém pořadí nyní následuje islám.

Náboženství Indie: Islám

Historie

Zakladatelem islámu byl Muhammad ibn Abdalláh (570?–632) pocházející z města Mekka na Arabském poloostrově. Ten měl v roce 610, když mu bylo již asi čtyřicet let, první zjevení, kde k němu mluvila tajemná bytost, která se později představila jako Džibríl – Gabriel – anděl, kterého známe i z Bible a jehož dle tradice Bůh pověřil, aby Muhammadovi předal toto poselství. Zjevení pokračovala až do Muhammadovy smrti v roce 632 a postupně z nich vznikla posvátná kniha islámu: Korán. Na Arabském poloostrově v Muhammadově době převládala různá domorodá náboženství, která se podle všeho věnovala uctívání velkého množství bohů, a neexistovala zde ani žádná posvátná písma apod. Muhammad naopak přišel s tím, že by se měl uctívat pouze jeden Bůh. Polyteismus a uctívání soch byly ale velice silné, a proto Muhammad prosazoval uctívání jediného Boha velice nekompromisně a zakázal i jakékoli jeho zobrazování. Tento Bůh byl navíc totožný s Bohem křesťanů a židů a Muhammad vědomě navazuje na tato náboženství. V islámské tradici je proto chápán jako poslední z řady proroků (kam muslimové počítají třeba i Ježíše).

Pronikání do Indie

Islám pronikal do Indie postupně už od 8. století, kdy sem přijížděli arabští obchodníci. Připlouvali loděmi většinou na území dnešní Kérali, mnozí se v Indii oženili a zůstali zde. Díky tomu jsou také vztahy muslimů a hinduistů v jižní Indii poměrně harmonické.

Hlavní pronikání islámu na území dnešní Indie nastalo až ve 2. tisíciletí po Kr. Většinou se to dělo v rámci válečných tažení, kdy na území Indie pronikaly různé národy ze západu. Šlo o střídavě úspěšné pokusy získat nadvládu nad různými indickými královstvími. Nejdříve se jednalo o nomádské Turky, kteří nakonec získali a udrželi území na severozápadě Indie a vznikl tak Dillíský sultanát, který postupně narůstal na velikosti a moci. Původní hlavní město bylo Láhaur, ale po většinu doby existence sultanátu bylo hlavním městem Dillí, a proto se mu říkalo Dillíský sultanát. Jeho vládci postupně ovládli velkou část indického poloostrova a Dillíský sultanát zanikl až v roce 1526, kdy ho vystřídala Mughalská říše.

Mughalové byli také muslimové a svůj původ odvozovali od Mongolů (konkrétně od Čingischána). Indie nebyla větší část své historie jednotným státem. Většinou zde bylo velké množství různě velkých království apod. Jednotná byla vlastně jen třikrát za celou dobu své historie. Nejprve to bylo asi ve 3. století př. Kr. za vlády císaře Ašóky (a celé Maurjovské říše, která existovala přibližně od roku 322 až do 185 př. Kr.), podruhé to bylo právě v době Mughalské říše (největší rozsah měla asi okolo roku 1700, ale existovala v menší podobě až do roku 1857) a potřetí je to v současnosti.

Mughalové také vystavěli mnoho nejznámějších indických památek. Mezi ně určitě patří Tádž Mahal, který je hrobkou Mumtáz Mahal, manželky císaře Šáhdžahána. Také Červená pevnost v Dillí vznikla za vlády této dynastie.

V Indii obecně nedocházelo k nucené konverzi na islám (s výjimkou Kašmíru v 15. století). Mnoho hinduistů ale k islámu konvertovalo dobrovolně. V první řadě šlo o příslušníky nízkých kast – islám totiž neměl rozdělení na kasty a pro mnoho z nich to byla možnost, jak zlepšit svoje postavení. Islám byl méně restriktivní než tehdejší ortodoxní hinduismus. Dále také příslušníci jiných náboženství konvertovali k islámu, protože tak získali lepší možnosti a postavení, pokud byl vládce rovněž muslim. Hodně se také islám šířil díky různým charismatickým mystickým učitelům.

Súfismus

Islám není vůbec jednotným náboženstvím. V současné době je rozšířen všude po světě, ale velice se liší. Jeho nauka není jasně definovaná a mnoho věcí závisí na místní interpretaci. Proto je islám v Indii jiný, než je třeba islám z Arabského poloostrova (to platí dvojnásob v historii, ale i v současnosti). Islám se do Indie dostával většinou přes Írán, Turecko a Afghánistán a zde se šířila hlavně jeho mystická odnož, které se říká súfismus. Tato mystická tradice klade velký důraz na prožitek či zážitek (až trans či mystické vytržení) a na lásku k Bohu. Tím je dost podobná mnoha indickým duchovním směrům. Nejznámějším prvkem súfismu jsou asi tančící dervišové (ti jsou ale typičtější pro jiné oblasti než Indii), kteří se tancem, otáčením dokola, hudbou a rytmickým dechem uvádějí do stavů, které bychom asi označili jako stavy změněného vědomí. Podobné techniky, jak dosáhnout různých stavů mysli, jsou v súfismu časté – od pohybových až k meditačním.

Súfismus také sdílel mnoho podobných rysů s jógou. Podobně jako v józe zde šlo především o vlastní přímý prožitek než o racionální formulaci nějaké teologie. Díky tomu se mnoho jogínů volně pohybovalo mezi těmito dvěma náboženstvími. Např. Náthové, kteří bývají někdy označováni za zakladatele hathajógy (o jejich zakladateli Górakšanáthovi zde byl článek loni), měli mezi svými členy mnoho muslimů a působili dříve až na území dnešního Afghánistánu. Z nedávné současnosti můžeme třeba jmenovat Sáí Bábu ze Širdí, který měl mnoho žáků muslimů i hinduistů a dodnes se nikdo neshodl, jestli byl spíše muslimem, nebo hinduistou (učil z Koránu stejně dobře jako z Bhagavadgíty). Mystické tradice totiž obvykle překračují nějaké jasně definované hranice jednotlivých náboženství.

Súfismus a jóga

Díky touze po duchovním hledání a využívání různých duchovních technik se súfisté zajímali též o jógu. V roce 1602 tak vznikl perský rukopis Bahr al-Haját neboli Oceán života. Jedná se o nejstarší dochovaný ilustrovaný jógový rukopis vůbec. V jádru jde o překlad nedochovaného sanskrtského spisu Amrtakunda (nádrž nektaru nesmrtelnosti), který přeložil a značně rozšířil súfiský mistr Muhammad Ghawth. Kromě popisu (včetně vyobrazení) různých ásan, pránájám a dalších hathajógových technik zde Muhammad Ghawth také vypracoval různé paralely mezi súfismem a jógou. Přirovnává třeba mantry, které jsou v textu spojovány s jednotlivými čakrami, k různými božím jménům, jež se zase používají v súfismu. A známého jogína Matsjéndranátha, jehož jméno doslova znamená pán ryb, přirovnává k biblickému Jonášovi. Matsjéndranátha totiž podle jedné z legend spolkla ryba.

Na závěr se můžeme rozloučit básní asi nejznámějšího súfího – Džaláleddína Rúmího (1207–1273), která shrnuje podstatu súfismu (př. Jiří Bečka a Josef Hiršal, zkráceno):

 

Byl jsem toho dne, kdy jména nebyla,
ani známky existence, jež by jméno nosila.
Mnou vzniklo pojmenování, mnou vznikla jména.
V onom dni, kdy slůvka „já“ či „my“ nic nevyjevila,
zřel jsem cípek kadeře miláčka,
krásnou kadeř, jež se dosud neobjevila.
Prohlédl jsem usilovně kříž a křesťany,
na kříži tu nebyl, duše marně po něm toužila.
Zašel jsem do modlitebny ve starém světě,
ani stopa se tu po něm nezrcadlila.
Zašel jsem do Herátu a Kandaháru, do hor,
v údolích i ve výšinách jenom mlha proudila.
Vydal jsem se tedy na vrch hory Káf,
kromě fénixova hnízda ničím neokouzlila.
Uzdu žádosti jsem vedl do Káby,
u starých ani u mladých stopa po něm nebyla.
Tázal jsem se po něm u Ibn Síny,
schopnost Ibn Síny však tu nepostačila.
Došel jsem pak až do místa „vzdálenosti dvou luků“,
ani na vynikajícím místě šlépěj nezbyla.
Pohlédl jsem tedy do vlastního srdce —
ano, tam ho moje duše, tam ho spatřila.