अभ्यासवैराग्याभ्यां तन्निरोधः॥१२॥
Abhyāsavairāgyābhyāṁ tannirodhaḥ||12||

Zatímco abhyāsa nám přináší díky nejrůznějším technikám a cvičením (āsana, prānāyama, meditace) potřebnou expanzi vědomí a energie, vairāgya nám slouží jako jakýsi monitor a kontrola toho, jak je toto vědomí a energie používána a jestli jsme nesešli z cesty. To, co získáme díky abhyāsa se vytříbí díky schopnosti rozlišující moudrosti. 

V klasických textech se tyto dva aspekty přirovnávají ke dvěma křídlům ptáka. Pokud je jedno z křídel raněné, či úplně chybí, pták má omezenou schopnost létat. To samé platí pro nás. Abychom byli schopni překročit oceán nevědomí, vnitřních turbulencí a pokračovat bezpečně na jogové cestě, obě tato křídla musí být přítomná a silná. 

Gitte Bechsgaard ve své knize „Gift of Consciousness“ cituje Georga Feuersteina, který bez okolků vystihuje nerovnováhu těchto dvou aspektů na cestě jogy: „Samotné cvičení bez praxe odevzdání a nepřipoutanosti vede k abnormálnímu zvětšení ega a hladu po moci a tudíž jen většímu zamotání se do světských záležitostí. Nepřipoutanost bez cvičení je na druhé straně jako tupý nůž, kdy se psychosomatické energie nahromaděné díky odvrácení se od světských předmětů nemají kam uvolnit a v nejlepším případě způsobí zmatek v těle a mysli.“

Abhyāsa: Transformace díky celistvé praxi 

Abhyāsa znamená rozvíjet v sobě vědomí toho, abychom si neustále vybírali a rozhodovali se pro takové aktivity, které nám přinesou stabilní a klidný stav mysli. Týká se to všech úrovní, od těch vnějších činností, řeči a myšlenek až po jemnější aspekty naší bytosti. Přináší mi moje práce klid mysli? Přináší mi společnost přátel, se kterými se stýkám, klid mysli? Přináší mi můj pohled na svět, nějaký konkrétní názor či přístup k lidem klid v mé mysli? 

Podle různých textů je cílem praktikujícího objevení podstaty vnitřního Já, nikoliv zvětšení ega. Aby bylo možné přiblížit se ke svému niternému Já, vyžaduje to disciplínu, vůli, sílu a výdrž a k tomu potřebujeme svoji mysl vycvičit, aby byla naším služebníkem, ne pánem.

Ať již hovoříme např. o asanové praxi nebo rozvíjení laskavosti či meditaci, Patanjali praxi v sutře 1.14 vysvětluje na třech zásadních principech. Je třeba cvičení provádět dlouhou dobu, bez přerušení a s vědomím posvátnosti a oddanosti. Jsou li tyto podmínky splněny, praxe se stává pevnou a neotřesitelnou. Jakkoliv se cítíme a cokoliv se děje v našem životě, praxe je naší kotvou. Lehce se řekne, realita je trochu těžší.

Vnitřní touha po praxi závisí na našich vnitřních tendencích. Někteří budou praktikovat jemně a pomalu vnášet cvičení či jogové principy do života, jiní nemají rádi otálení a začnou ihned s intenzivní disciplínou. Rychleji či pomaleji, praxe v nás spouští cestu proměn, ze které není návratu. 

Abhyāsa není ale jen dlouhodobé, nepřerušené, vědomé cvičení každé ráno 2 hodiny na podložce. Je to něco, co se stane způsobem našeho života a součástí naší osobnosti, a rozvine do sādhany, plného odevzdání se duchovním snahám poznat sebe sama, které mohou zahrnovat meditaci, službu ostatním, karma jogu, jnana jogu atd. 

Jednoduché cvičení jak podpořit principy jogového života a abhyāsa v sobě: 

Sedněte si v klidu a o samotě, vezměte papír a tužku a na papíře udělejte dva sloupce jako v příkladu níže. Zamyslete se nad svými činy, řečí a myšlenkami. Buďte pravdiví sami k sobě, chcete se rozvíjet, ne posilovat své ego, a nikdo vás nebude kontrolovat, jste zodpovědní jen sami za sebe a svůj život. Můžete se zaměřit na oblast vztahů, např. jak komunikuji s lidmi nebo mám konflikty i v těch nejobyčejnějších situacích? Na oblast práce, naplňuje mě a baví mě moje práce? Takto můžete projít oblast rodiny, přátel, svého těla, stravování, času pro sebe a tak dále. Dejte si na to čas. Pokud máte plný levý sloupec, jste pravděpodobně šťastní lidé. Pokud je plný pravý sloupec, můžete postupně tyto oblasti života měnit. A k tomu nám právě dává sílu a odvahu pravidelná praxe. 

A

Skutky, řeč či myšlenky, které mě 

přibližují k sobě, ke klidu a pohodě mysli

(těchto potřebuji VÍCE)

B

Skutky, řeč a myšlenky, které mě vzdalují od sebe, od klidu a pohody mysli; 

(těchto potřebuji MÉNĚ)

Vairāgya: strážce duchovního růstu

Patanjali dále učí o apektu vairāgya. Kořenem je slovo rāga, což znamená touha, žízeň a bažení po něčem. Abychom mohli žít bez bažení, bez tužeb, které pouze slouží našemu egu a závislostem, vyžaduje to rozvíjení umění se odpoutat, pouštět hmotné věci či postoje a předsudky, odevzdávat to, co již nepotřebujeme, nepřipoutávat se k novým, a nechat věci běžet, pověstné letting go. 

Abychom se mohli od něčeho odpoutat potřebujeme mít schopnost rozlišovat (viveka). Potřebujeme nejprve rozpoznat a rozlišit co je pro náš rozvoj na cestě k poznání sebe sama důležité, a co nás od něj vzdaluje. To přináší právě abhyāsa, pravidelná praxe, kdy se nám vyjevuje skutečnost situací a dějů v našem životě. 

Ale od čeho že se to máme stále odpoutávat? V klasických textech se zmiňují tzv. světské „viděné předměty“, 4 hlavní oblasti, které mohou hledajícího svést z cesty a kde se naše touhy projevují nejsilněji a proto je třeba více vůle a nepřipoutanosti. Jsou to ženy (původně tyto texty byly psané pro muže), jídlo, pití např. alkoholu a moc. Druhou rovinou jsou tzv. „odhalené“ předměty, jako např. vize, stavy či psychické schopnosti siddhi popisované v posvátných textech, kdy je třeba, aby se jogín odpoutal od toužení a očekávání těchto nebeských odměn, a především šel za vnitřní svobodou.

Bechsgaard popisuje čtyři fáze rozvoje schopnosti se odpoutat, z nichž se dotknu jen prvních 3. První fáze, je vědomí toho, že chceme pro sebe něco udělat a něco zlepšit. Je přirozená pro mnoho lidí, kteří přijdou na lekce yogy protože, chtějí zlepšit své zdraví, odstranit bolest v těle nebo si odpočinout. Jakmile začneme cvičit, dává nám to sílu a motivaci udělat nějakou změnu. Možná změníme základní stravovací návyky a nahrazujeme je kvalitnějším jídlem, možná si začneme všímat, jak v práci sedíme tak nás bolí krk a záda a budeme se vědomě rovnat. Zjišťujeme, že už nás nebaví večer sedět s přáteli v baru, nebo nemá smysl sedět doma před televizí, a že je lepší strávit čas aktivně v přírodě. 

Druhá fáze kultivace nepřipoutanosti je vědomí toho, že některé věci nám jdou změnit lehce a jiné hůře. Máme díky praxi jogy již větší schopnost ztišit svoji mysl a uvědomit sami sebe, a tím můžeme lépe rozlišit tlaky a síly v životě, které nás pozvedají na duchu a rozvíjí nás, či táhnou dolů a my se necítíme dobře. Probouzí se v nás potřeba některé věci opustit a to může znamenat další změny např. ve vztazích, zaměstnání, rodinném životě, nebo v duchovních cvičeních. V této fázi vychází na povrch ty nejztuhlejší postoje a komplexy, to co nás svazuje a omezuje ve svých možnostech. Někdy se může stát, že si uvědomíme, že se nechováme eticky, nebo jasně vidíme mnoho lákadel a pastí, která nás oddalují od vnitřního života, a můžeme se dostat do vnitřního zmatku a je toho na nás moc. V takové chvíli potřebujeme dobrou radu a podporu od svého učitele, více se ponořit do zkoumání sebe sama, ukotvit se fyzicky v praxi jogy a zároveň musíme použít více své vůle a úsilí se vyrovnat s tím, co se v nás děje. 

Ve třetí fázi člověka již nic nemůže odlákat od jeho snah na cestě k sobě a není ovládán svým chtěním. Pevně spočívá sám v sobě a jeho životním směru a lehce odolá různým rušivým vlivům. Proces odpoutávání se již v tomto bodě není o vnitřním boji či přetahování vůle a ega, ale je o propojení etických a duchovních hodnot. Je přítomna změna od přání ega směrem k toužení po setkání se svou podstavou, Já (Self). Ego již není pánem našeho života, ale stává se služebníkem. Toto odpoutání je dosaženo na základě integrace, ne úniku či vyhýbání se. Místo těžkopádného používání vůle a úsilí je to o přirozené schopnosti pustit a odhodit zraňující jednání a myšlenkové vzorce.  

Umění nepřipoutanosti tedy slouží jako jakýsi strážce brány duchovního růstu a stoupání, který hlídá, jestli má jogín dostatečnou moudrost a schopnost rozlišovat, aby mohl bezpečně postupovat na cestě. Bez odevzdávání a nepřipoutanosti nepřekonáme různé zkoušky a pokušení, které zákonitě provází jakoukoliv vnitřní proměnu. 

Jakou máme úroveň nepřipoutanosti si můžeme jednoduše ověřit, když se zamyslíme nad tím, jaké děláme v životě volby a jaké jsou naše priority. Každé „ano“ a „ne“ přímo ukazuje sílu naší nepřipoutanosti k věcem či situacím a hloubku záměru našeho srdce. Ať se nám to líbí nebo ne, tyto volby zrcadlí naši pevnost závazku ke smysluplnému životu. Položme si proto otázku, volím podle toho, co chce naše ego, nebo volím to, co mě vede blíže k poznání sebe sama? 

• autor: Jana Chadimová
• www.janachadimova.cz 
• zdroj fotky: Shutterstock.com