JÓGA DNES

Mějme rádi svoje tělo

 

Tělo je pro nás důležitým, ba nepostradatelným pomocníkem. Každá jeho část má přesně určenou funkci a dohromady tvoří dokonale sehraný stroj. Pro jeho bezchybný chod je potřeba o něj dobře pečovat. Pojem „dobře pečovat“ může ale pro každého znamenat něco jiného. Pro někoho končí péče o tělo pravidelným spánkem, pro jiného tady teprve začíná. 

 

Dovoluji si Vám nabídnout svůj recept na spokojené tělo. Přistupuji k němu ve čtyřech rovinách: nohy, břicho, ruce a hlava. S ničím to nijak nesouvisí, je to prostě jen můj soukromý proces péče. 

 

Nohy. Celý den na nich pobíháme, nosí nás z místa na místo, kam si hlava umane. A jak se jim odvděčujeme za jejich tvrdou práci, či spíše řeholi? Spousta lidí si péčí o nohy hlavu neláme. Nejsou vidět, tak se o ně nestarají. Jeden můj spolužák zastával dost extrémní názor, že špína do jednoho centimetru hřeje a od jednoho centimetru se loupe. V lavici seděl samozřejmě sám. 

 

To já se snažím být s nohama kamarád. Po namáhavém dni jim dopřeji koupel a krátkou masáž chodidel. Nemusíte být experty v oblasti reflexologie, stačí jemně promačkat plosky. Jedinou překážkou by mohlo být velké množství břišní řasy, alias špeku. Po hodně namáhavém dni dopřeji nohám chvilku jógy. Při pozici svíčky nebo při stoji na hlavě si krásně odpočinou. Pravidelně jim ordinuji také pedikúru a masáž. Úplně nejraději mají aromaterapii. To je pro ně svátek. Potom mě nosí s radostí a neprotestují téměř proti ničemu. 

 

Břicho. Když se rozhlédneme kolem sebe, zjistíme, že břicho je velmi často tou nejopečovávanější částí. Některá břicha se dmou pýchou a spokojeností tolik, až se nevejdou do kalhot. Kdyby tak mohly nohy majitelů těchto břich mluvit. Hezká slova by to nebyla.

 

A co já a moje břicho? Ráno si spolu dáme čaj a žitný chléb s máslem. Když má břicho dobrý den, dostane i banán. Svačinku mu většinou nedopřávám, protože brzy obědváme. Když chci svému bříšku trochu podstrojit, dostane i dezert. Jednou týdně má ale strop. Odpolední svačinku si dáme, to my rádi. Někdy ovoce, někdy kešu oříšky nebo sušené brusinky. S večeří míváme trochu problém. Většinu večerů v týdnu vedu lekce powerjógy a tak boj, zda jíst nebo nejíst po cvičení, je věčný. A většinou jíme. A pak jdeme pozdě spát, protože břicho pracuje přes čas. Po pozdním jídle ráno pozdě vstáváme a většinou jsme nevyspalí. Ale někdy to prostě jinak nejde. A jak jsem na tom s péčí? Snažím se břicho nerozmazlovat a tak musí pravidelně cvičit, aby ho svaly držely pohromadě a neprovalilo se nad páskem ven. Dvakrát do roka dostává speciální péči v podobě detoxikační kúry doprovázenou výplachem tlustého střeva. Musím přiznat, že trochu protestuje, obzvlášť se mu nelíbí přípravná fáze, ve které nedostává nic k jídlu a celý den plave v přírodních šťávách Biotta a detoxikačních čajích. Ale po absolvování kúry je mu svěže a lehce a trvá dlouho, než začne mít zase roupy.

 

Ruce. Od rána jsou v jednom kole. V posteli promnou oči a od té doby se nezastaví. Čistí zuby, připravují snídani, zamykají byt, točí volantem, celý den buší zběsile do klávesnice počítače, večer listují v časopisech, knížkách nebo v televizních kanálech. Je tedy jasné, že s rukama musíme být zadobře. Pokud mohu mluvit za své ruce, nejlépe si odpočinou na hodině jógy. Nejdříve sice dostanou zabrat při všech těch kobrách a střechách, někdy se dokonce klepou v pozici bočního vzporu, ale při relaxaci je vše zapomenuto a rukama se rozlije naprostá úleva. Dalším odpočinkem je pro ně manikúra. Když mám čas a vydržím sedět v křesle o půl hodiny déle, odcházejí ruce s blýskajícím se p-shinem. To jsou pak pyšné a třpytí se do daleka. Když si chci ruce trochu naklonit, vezmu je do divadla a dovolím jim promluvit při závěrečném potlesku. To mají hrozně rády.    

 

A zbývá nám hlava. To je nejsložitější kus. Na ni se mi ještě nepodařilo úplně vyzrát. Dělá si totiž, co chce. A tak se s ní snažím spolupracovat. Dávám jí pravidelných osm hodin spánku, což se mi však někdy nepovede a to mi pak dělá naschvály. Pracuje si úplně v jiných intervalech a časech, než chci já. Mojí hlavě nejvíc prospívá, když ji vezmu na dovolenou. Ale nesmí být ani krátká ani dlouhá. Hlava si diktuje i místo. Někdy chce na hory, jindy zase k moři. A tak se snažím vycházet jí vstříc. Každý měsíc dostane jeden prodloužený víkend, kdy nesmí nic dělat a musí jen odpočívat. A jednou za dva až tři měsíce jí dopřeji týden dovolené dle vlastního výběru. První dva dny o ní vůbec nevím. Jakoby se mnou nebyla. Po dvou dnech se začíná pozvolna probouzet a nápady se jí rodí jako na běžícím páse. To je přesně ten čas, kdy se hlava začíná zase těšit, až se z ní v kanceláři bude kouřit. 

 

Snažím se být zkrátka a dobře partnerem svému tělu. A tak mějme rádi svoje tělo a ono se nám odvděčí tím, že nás nebude zlobit a spolehlivě nás provede spletitými cestami života.  

 

Autor: Jakub Šamberger