JÓGA DNES

　„Ten, kdo zvítězil nad sebou samým, má v sobě svého přítele, ale kdo si nepodmanil sebe sama, má v sobě úhlavního nepřítele." Tato slova z　Bhagavadgíty mají svou platnost na všech cestách jógy. Minule jsme si říkali, že každý, kdo chtěl někdy vživotě lépe poznat a pochopit sebe a následně druhé, zjistil, že se lišíme svým temperamentem, racionálností, typem reakcí na podněty, vnitřním životem. Jestliže se lišíme my sami, musí se pochopitelně lišit i způsoby našeho poznávání.

Náš seriál jsme vpředchozím čísle začali bhaktijógou, cestou lásky a víry. Vdnešní době však někteří lidé zjišťují, že pouhá víra nestačí. Současný člověk se ptá proč a jak a potřebuje důkazy, aby učení přijal a pochopil. Před vírou dává přednost vědě. Pravda vědu vítá. Kdyby se jí musela bát, nebyla by pravdou.

Cesta poznání

Džňánajóga je charakterizována jako cesta poznání, která pracuje sintelektem a jeho zvídavostí, což je dnešnímu člověku blízké. VIndii se však traduje, že se jedná o cestu nejtěžší. Člověk, který se vydá cestou džňánajógy, pracuje se svým rozumem, logickým úsudkem a analytickým pohledem. Tyto prostředky mu umožňují odstranit závoj nevědomosti, kterým nás zahaluje vlastní, bez ustání vířící a chaotická mysl. „Moje mysl byla jinde, neviděl jsem tě přicházet," říkáme, jsme-li zamyšleni a kdosi se náhle objevil. Kdo je však ono JÁ, které tvrdí, že jeho mysl byla jinde? A jak je to vůbec možné? Nemůže to být něco od nás odděleného, právě naopak. Džňánajogín, který se vydává cestou intelektu zkoumat tento rozpor, začíná precizně pozorovat sám sebe i způsob, jakým poznává a je si vědom dějů, které se nejen okolo něj, ale především vněm, odehrávají. Džňánajóga je vlastně cesta založená na pochybování. Džňánin vsoběnemá víru jako bhakta, ale rozum, který se ptá: Je to či ono pravé a skutečné? Pochybování vede člověka postupně kutvrzení toho, co je opravdové.

Prvek bytí, který džňánajogín vsobě pozorným sledováním a analyzováním všech složek sebe sama objeví, musí být stálý a neměnný, neúčastní se změn, které se vnás odehrávají. Vždyť třeba ve spánku si sebe nejsme vědomi, a přece se probouzíme jako my a víme, kdo jsme. Člověk tak objevuje nový svět, který mu byl utajen, dokud bylo jeho pozorování narušeno neklidem mysli. Naše mysl je totiž neustále strhávána dynamikou vnějších i vnitřních procesů, a proto není připravená objevit pravou skutečnost. Skutečnost, která není zvezdejšího světa, není konečná a omezená. Skutečnost, která má napojení na každého znás, která je vědomým JÁ, posledním pozorovatelem v nás, svědkem, který je uprostřed všeho a přece není vtažen do této hry.

Pocit vlastní existence – ego, předmět zkoumání

Středem běžné aktivity člověka jsou jeho touhy a přání. Ty spočívají na představě jáství a jsou jím podmíněny. Základním pocitem člověka je pocit vlastní existence, vědomý pocit „já jsem". A zkoumání tohoto vědomého jáství a odhalení jeho skutečné podstaty - onoho svědka vědomí - odlišného od ega je cílem džňánajógy. Džňánin, který nemá tak mocný citový svět jako bhakta, ale místo něj má silně vyvinutý intelekt, to udělá jinak: zbaví se ega metodou rozlišovací, tedy jasným rozumovým rozeznáváním mezi skutečným vědomím (absolutním, čistým a dokonalým) a zega plynoucími myšlenkami (omezenými, zabarvenými touhami a nedokonalými). Zatímco bhaktijogín se odevzdá bohu a celé své ego rozpustí v lásce kNejvyššímu, džňánajogín ego podrobí zkoumání. Snaží se „objektivně“ sledovat, co se skrývá pod pojmem ego. Ptáte se, jak? Inu, postaví se do role vědce - nezaujatého pozorovatele, který je jeho logice a úsudku blízký. Objeví a postupně opustí svět fyzického těla, svět pocitů i emocí, svět poznatků a myšlenek. Octne se tak postupně mimo myšlenky, čili za nimi.

Schopnost správného rozlišení

Vypadá to logicky, ale cesta džňány není jednoduchá. Vše, kčemu máme vztah, co považujeme za svou nedílnou součást, o čem jsme přesvědčeni, že ke spokojenému životu potřebujeme, od věcí až po vztahy klidem, vše musíme postupně odložit. Překonat lpění na všech a všem představuje pro každého znás těžkou cestu plnou zkoušek. Znamená to postupně vylučovat vše, co je pomíjivé, dočasné a nestálé, a nahrazovat to opakem - skutečnostmi stálými, čistými a dokonalými. Základem je schopnost správného rozlišení (vivéka), jinak rozdíl mezi věčným a pomíjivým člověk snadno přehlédne. Intelekt bývá sobecký, zahleděný do sebe a deformovaný emocemi. Mysl se musí naučit nejen rozlišovat, ale také neulpívat. Zůstat nevášnivá, klidná, odpoutaná. Tento postoj se nazývá vairágja. To neznamená, že by člověk nemohl být účasten radostí a víru života. Ty ho však do sebe nevtáhnou. Jako by na něj pršelo, ale on byl krytý deštníkem vairágji, a proto nepromokl. Člověk se učí vidět věci takové, jaké jsou. Přijímat je, nebránit se jim. Nepřipoutanost není lhostejnost, je to otevřenost člověka, ochota nabídnout pomoc, která je ale zbavená vnucování.

Touha po překonání ega

Cesta člověka, který se učí používat vivéku a vairágju, potřebuje motivaci a tou je silná touha po osvobození zpout toho, co nás omezuje. Nazývá se mumukšutva a je to upřímná snaha a bytostná potřeba po překonání ega, a tedy po dosažení stavu bez ega. Džňánajogín, vyzbrojen schopností rozlišovat a neulpívat, veden silnou touhou po osvobození, však potřebuje disponovat i určitými schopnostmi, které by mu cestu zkoumání usnadnily. Těchto šest důležitých vlastností či předpokladů se vsanskrtu nazývá šatkasampatti. Šesti klenoty je myšlena schopnost ovládat své nitro (šama) i smyslové orgány (dama), schopnost plnit uložené povinnosti (uparama), trpělivost (titikša), meditace sjednobodovým soustředěním (samádhana) a víra či důvěra (šraddha).

Aby rozlišováním nedošlo tak snadno kodhalení pravdy, nechává se Vědomí zahalovat přeludem nazývaným mája. Mája v nás vzbuzuje dojem, že jsme tělem, osobností a my za svou podstatu pak nepovažujeme vědomé JÁ, ale své jáství (ego). Jedině přijetím povinnosti (dharmy), tedy toho, co je nám vživotě uloženo, se můžeme dobrat skutečného poznání (anabhúti). Znamená to nic neočekávat. Skutečné poznání získáme ve stavu vědomé pozornosti obrácené ksobě, ve stavu meditace. Základní metodou pro hledání pravého poznání je sebedotazování (átmavičara). To je součástí širší praxe, která zahrnuje naslouchání (šravana) slovům gurua a rozjímání (manana) nad jejich smyslem. Takový postup vede do hluboké meditace (nididhjásana), při níž nastává ztotožnění se samotným vědomím, a která vede kdokonalému pohroužení (do samádhi).

Ivana a Jan Knaislovi www. knaisl.webz.cz