Víkend s Jaro Pávkem… Wow! O tomhle se mi ještě před rokem ani nesnilo! Právě před rokem jsem si hrála s myšlenkou, že navštívím jeho workshop, ale neodvažovala jsem se tam tehdy zajít. Hlavním důvodem byly peníze, ale ty jsem řešila i tentokrát (což znamená – jejich nedostatek a pro mě veliké vydání za víkendový seminář, které způsobí značnou škodu v mém už tak malém rozpočtu), takže když nad tím zpětně přemýšlím… Asi jsem před rokem ještě neměla jít, a snad ani opravdově nechtěla. Protože jeden z kodexů (doporučení) bodů, o kterých se osmidílná Pataňdžaliho stezka zmiňuje, je JAMA. A součástí JAMY je také SATJA – PRAVDIVOST/NELHANÍ. Každý lžeme, ale bereme to už za takovou samozřejmost, že pro nás nemá význam nad tím nějak významně přemýšlet. A já si až teď, s odstupem řady let, dokážu přiznat, kolika lžím jsem se propůjčila a kolik jsem jich dokázala vymyslet. Nejde samozřejmě jen o lži lidem kolem. Jde především o lhaní si sobě.

Všechno přece zvládnu sama, jsem silná.

Nepotřebuju nikoho, kdo by mi pomohl.

Nemůžu to a to, protože to a to…

Nejde mi to, nemám na to čas/peníze/energii/prostor.

Je toho hodně. Ono ve finále opravdu nejde o lži, které dokážeme namluvit všem okolo. Jde o lži k sobě samému. Dokážeme si toho tolik namluvit, až určitému konkrétnímu, a hlavně lživému přesvědčení uvěříme. Pojmeme ho v podstatě za své. Proč? ptám se. Je jednodušší si nepřiznat, jaké věci ve skutečnosti jsou?

Jaro nám na víkendovém semináři řekl spoustu užitečných věcí. Takových, které si člověk odnese a bude muset nad nimi zauvažovat. Nejde to prostě jinak než se nad nimi zamyslet. Bála jsem se, jak zvládnu 1. sérii aštanga jógy. Já, která praktikuji teprve nějaké čtyři měsíce. A to ještě takovým způsobem, že chodím na vedené či mysore lekce jednou za 14 dnů a zbytek se snažím dohánět domácí praxí. Myslela jsem si, jak jsem slabá, nedokonalá v pozicích, jak nic neumím a nesvedu. Lhala jsem sobě samotné… Vlastně se mi do toho zamotala taky AHIMSA, další součást JAMA. Nenásilí… Opět – nejen vůči ostatním lidem či tvorům, ale vůči sobě samé. Jak to, že jsem na sebe neustále tak přísná? Jak to, že si vůbec nevěřím? Jasně, jsem sebekritická, to by asi bylo v pořádku, ale nejsem sebekritická občas až příliš? Netrestám se nepřiměřeně?

Tohle všechno se mi honilo hlavou, když jsem poslouchala Jarův výklad. Pozorovala jsem toho člověka a v duchu si říkala, jak srovnaný je. Jak přesvědčivě mluví o tom, co zná, protože to má zažité, odzkoušené, prověřené. A tak mě napadá, že tohoto stavu přece taky nedosáhl za pár dnů, týdnů, měsíců. Trvalo mu to roky a musel se učit od nejlepších učitelů, aby dosáhl stavu, v jakém se nachází.

Když přijdu domů, do ticha, kde jsem celé dva dny jen sama se sebou, konečně si přiznávám to, co mi mělo dojít dávno. AHIMSA… Nebuď na sebe tolik přísná. Ano, aštanga si zakládá na disciplíně, ale… Jsi jen člověk přece! Tak se přestaň trestat za něco, co prozatím nejde. První, co bys měla udělat je… Dýchat… A plynout na vlně svého dechu. A tak svou domácí praxi zkouším jinak… Nádech, výdech… Nádech, výdech… Netlačit to… Nijak a nikam.

• autor: Veronika Fojtíková
• zdroj fotky: Shutterstock.com