Od této doby jsem vyzkoušela všechny možné rehabilitace, masáže, absolvovala pár hloubkových obstřiků. Bolesti mizely, ale opět se objevovaly. Milovaná jóga, které se nyní věnuji už čtrnáct let, mi se zády hodně pomohla. Naučila mě správně dýchat a zapojovat svaly středu těla, a také relaxovat. Vše se zdálo být na dobré cestě, až do porodu císařským řezem. Po tomto zásahu do břišních svalů začaly být bolesti nepřekonatelné, postupně vystřelovaly do nohy, až mě brnělo celé chodidlo. Věděla jsem, že je zle, a lékaři to bohužel potvrdili. Ze začátku mi to přišlo nespravedlivé a mísily se ve mně různé pocity a myšlenky. „Vždyť jsem ještě mladá, celý život cvičím a starám se o sebe, jak to bude dál...“

Dle lékařů však byla operace nevyhnutelná a já se nakonec rozhodla ji podstoupit.
Nemocnice mě vždy doslova děsily. Pamatuji si ten pocit, když jsem mámu vozila do pražského Motola na operace karpálních tunelů. Ihned po vstupu mě v nose dráždil ten zvláštní pach dezinfekce a kolem žaludku jsem měla svíravý pocit. Máma mi pokaždé říkala, že nemůžu být taková „cimprlich“, prý jak budu rodit... Sama jsem se zatím v duchu modlila, abych sem nikdy nemusela s nějakým problémem já, natož aby mě zde operovali a musela jsem tu tři týdny zůstat.

Největší obavu jsem měla z anestézie, která na tom všem byla ve finále to nejlepší. V nemocnici na Homolce jsem se po ní budila s velmi zvláštním vnitřním pocitem štěstí a vděčnosti. Vděčnosti za to, že je to prostě za mnou a že jsem se vůbec probudila... Už den po operaci jsem se mohla postavit, dojít si do sprchy a na toaletu. Užívala jsem si každý svůj pohyb, který byl najednou po deseti letech trápení bez bolesti. Fáze oblékání, obyčejná chůze, pohodlný leh, každý nádech a výdech. Vše mi přišlo tak neobyčejně krásné.

Postupně jsem si začala všímat i dění okolo na oddělení neurochirurgie. Veškerý personál, všichni lékaři, asistenti, sestřičky byli velice ochotní a příjemní. Pečlivě se o nás starali, ptali se, jak se cítíme, jídlo bylo vynikající a mně připadalo, že jsem spíš v lázních na dovolené. Ty hrůzostrašné představy o nemocnici se postupně rozplynuly. Je to dobré místo, kde se lidem snaží pomoci od jejich problémů, jak nejlépe mohou.

Jedno odpoledne mi na pokoj přidělili starší paní, kterou druhý den čekala operace mozku. Moc se bála a mně nepřicházela slova, kterými bych ji utěšila. Povídaly jsme si o dětech, jejích vnoučatech, o životě, který prožila a má ráda. Občas jsem se snažila ji slovy povzbudit a podpořit, ale všechna mi přišla tak prázdná a povrchní. Opět mě jen v duchu napadal pocit vděčnosti za to, že mi operovali „jen“ plotýnku, a za to, že cestu životem, který miluji, mám ještě před sebou.

Týden po zákroku mě přestěhovali na rehabilitační oddělení do Motola. Tady mě čekaly desítky hodin cvičení, masáží, akupunktury. Moc jsem se těšila na změnu a pohyb. Bezbolestný a krásný pohyb. Na stejném oddělení se pohybovali pacienti po těžkých úrazech, s vrozenými vadami, roztroušenou sklerózou, téměř bez šance na úplné uzdravení. Opět jsem jen v duchu děkovala za svou vyhřezlou ploténku. Vím, že musela přijít pro to, abych si uvědomila že jen my sami, naše děti a naše zdraví je to nejvíc, co máme. Jak krásné a dokonalé je naše tělo, a jak je důležité o něj s láskou pečovat.

Nyní, pár měsíců od pobytu v nemocnici, již opět předcvičuji jógu, školím nové lektory, pořádám víkendové kurzy Hormonální jógové terapie. Cítím se velmi dobře, každý den se však snažím najít alespoň krátkou chvíli sama na sebe. Na odpočinek, rehabilitaci, psaní a přemýšlení. Přemýšlení nad životem, který je tak krásný. Jen si toho v dnešní uspěchané době často nestíháme všimnout. Těch krásných chvil sami se sebou, kdy nás třeba jen nic nebolí a volně dýcháme, společných chvil s rodinou, úsměvu a štěstí našich dětí a blízkých...

„Žijte svůj život v rovnováze“

• autor: Pavla Rožumberská
• www.hormonal-joga.cz
• zdroj fotky: Pavla Rožumberská