Ze srdce do srdce....rozhovor pro JD 4/2012 s Jaroslavem Duškem

27. 01. 2013


Filmový a divadelní herec Jaroslav Dušek se přes třicet let se věnuje improvizacím v divadle Vizita, v poslední době se zaměřuje i na další oblasti, zvláště v představeních Čtyři dohody a Pátá dohoda....
Filmový a divadelní herec Jaroslav Dušek se přes třicet let se věnuje improvizacím v divadle Vizita, v poslední době se zaměřuje i na další oblasti, zvláště v představeních Čtyři dohody a Pátá dohoda. Mnoho z toltéckého učení, které v Česku vlastně tak trochu propaguje, je blízké základním principům jógy. 
Byla jsem ze svého prvního rozhovoru v životě nervózní, ale Jaroslav Dušek mě uklidnil hned první větou – ono to nějak dopadne. Je to charismatický a laskavý člověk. Mluvili jsme spolu o lásce a proudu života, a nebyla jsem vůbec na pochybách, že ví, o čem mluví. 
Kdy a jak se ve Vašem životě objevily Čtyři dohody?
Prostě jsem tu knihu jednoho dne uviděl v knihkupectví. Líbila se mi obálka. Říkal jsem si, že to asi bude jedna z těch mnoha knížek – o štěstí a o lásce, co tehdy začaly ve velkém vycházet. Něco mě na ní ale přitáhlo. Přečetl jsem ji na jeden zátah. Spoustě věcí jsem nerozuměl, spousta mi připadala nepravděpodobná, až skoro nemožná. Třeba toltécké pojetí lásky. Pak jsem se tomu začal víc věnovat, začal číst další autory a cítil jsem, že to se mnou souzní. Z toho vniklo představení, nejprve Čtyři dohody a pak Pátá dohoda. 
V čem spočívá toltécké pojetí lásky? 
Toltécké pojetí lásky velmi dbá na rozlišení toho, co Toltéci nazývají závislost, a toho, čemu říkají láska. Naše naučené pojetí lásky je o závislosti, žárlivosti, podezírání, nejistotě a dokazování citů. To je v podstatě projev nezralosti od těch, kteří si nejsou jisti sami sebou a chtějí si svou identitu potvrdit zvenku, někým jiným. Odevzdají své štěstí do rukou někoho jiného a na tom člověku se stanou závislým. A pak se stane, že ten druhý člověk třeba odejde, zamiluje se do někoho jiného nebo ten cit jen odezní. Nastoupí žárlivost, která je ale úplným opakem lásky, kdy se snažíme partnera omezovat nebo si ho udržet násilím. Pro Toltéky je láska vytvářením prostoru pro toho druhého, aby mohl být sám sebou – samostatný, samo-statný. Nejsou třeba berličky ani opory. Naše filmy, seriály, knihy, časopisy – vše je postaveno na nezralém pojetí lásky. Jsou o soubojích dvou lidí, kteří se neustále zklamávají a udobřují v jakémsi řetězci emocionálních výlevů. Jenže pro Toltéky není láska emocionální výkyv, je to stav míru v duši. V toltéckém pojetí netouží člověk po lásce, ale je v lásce, je láskou. Pak porozumí, že nepotřebuje nezbytnou přítomnost nikoho dalšího, aby mohl zažívat lásku. Nejprve to zní nesmyslně a sobecky. Ale od určité úrovně vědomí přichází pochopení, že vše vytváří proud lásky. Je to úplně jiný stav. Stav vyrovnanosti, harmonie, klidu. Milujete slunce, zemi, vodu, lidi, zvířata, rostliny. Ne ve smyslu deklarování lásky, ale niterně, vnitřní radostí a napojením na proud lásky a života. 
O čem vypráví Čtyři dohody a Pátá dohoda? 
První dohoda se týká používání slov a říká: nehřešme slovem; nebo já raději používám znění: miřme slovy přesně. To znamená: používejme slova přesně, vyjadřujme co nejpřesněji to, co cítíme ve svém srdci. Nedovolme nikomu, aby nás nutil vyjadřovat něco jiného. Druhá dohoda říká: naučme se nebrat si nic osobně. To znamená nereagovat tak, jak si přejí ti, co se s námi snaží manipulovat. Svoji reakci si můžeme svobodně zvolit. Třetí dohoda praví: přestaňme si vytvářet falešné domněnky. Protože to je způsob, jak nás ego udržuje v oddělení od proudu lásky. Obklopí nás falešnými domněnkami a my máme strach ze zvířat, bojíme se rostlin, bojíme se slunce, že nás spálí, bojíme se větru, že nás odnese, bojíme se, že nás zahubí zemětřesení, bojíme se virů, bakterií, pořád se bojíme, a tím pádem nemůžeme vstoupit do toho proudu lásky. Čtvrtá dohoda je praktického rázu a říká, ať všechno, co děláme, děláme nejlépe, jak v tom okamžiku umíme. Nemusíme se snažit nadměrně. Když neumíme víc, nemusíme předstírat, že umíme víc, zároveň to nešidíme. My sami víme, jestli to děláme, nebo neděláme dobře, a nepřistoupíme na to, aby nás posuzoval někdo jiný. Nevkládáme svůj pocit štěstí do rukou někoho jiného, jsme sami sebou. Pátá dohoda pak říká: buďme skeptičtí, ale naslouchejme. Vyvádí nás ze světa posuzování a přemýšlení do světa vnímání. Znamená opustit názorové systémy a všechno, čemu jsme se naučili, zpochybnit. Začínáme se učit od jednotlivých projevů existence a lásky. Učíme se od každého, koho potkáme, od všeho, s čím se setkáme. Vstupujeme do prostoru totální inteligence, která se zrcadlí tímto vesmírem. Vstupujeme do živého proudu skutečnosti. 
Vychovával jste v duchu Čtyř dohod své děti? 
Tehdy jsem Čtyři dohody neznal. Jak jsem vychovával děti, si už ani nepamatuji. Jen vím, že jsem se je nesnažil vychovávat. Líbilo se mi indické pojetí, že děti si vybírají své rodiče. Chápal jsem to tak, že přišly ony za námi, a pokládal jsem za čest, že nás uznaly za vhodné. Omezování a zakazování u nás nikdy moc nebylo, spíš vzájemné dohody. Jen asi nebyly čtyři (smích). Ale děti to možná viděly jinak. Jednou jsme si povídali a říkal jsem dětem, že jsem rád, že moc nesledovaly televizi. A dcera na to, že to ani nešlo. Ptal jsem se, jak to, vždyť jsme to nikdy nezakazovali. O ona: No jo, ale ty by ses tak kouknul… Takže ony ty děti to vnímají zase po svém. Hlavně jsem nechtěl, aby se mě děti bály. Odmalička jsem je považoval za zralé bytosti, které jsou na čas v dětském těle. Mám tři vnoučata a s nimi už není vůbec třeba snažit se o výchovu, a když – my se vždycky nějak domluvíme. Ze srdce do srdce. 
Ne každý má to štěstí, že si může život uspořádat zcela podle svého. Jak se s tím vyrovnat? 
Jak to, že něčemu takovému věříme? Dokonce jsme schopni to říkat a tvrdit. Jak jsme mohli v tomto nekonečném vesmíru, v tom proudu energie uvěřit něčemu tak hloupému? Nevidíme, že máme prostor nekonečně otevřený v každém směru. Můžeme se zcela osvobodit. Záleží, jak velká byla nepozornost, jak hluboko se necháme zavrtat. Jak se zavrtáme, tak se pak musíme vyvrtávat, postupně. Krok za krokem. Nebo prožít totální zvrat. To je cesta některých lidí, kdy najednou na samém dně dojdou k rozmachu vibračního pole. A jinak má každý člověk určitě stejnou možnost jako Toltékové. Když indián neví kudy kam, odejde na několik dní do přírody, pokud možno do samoty, zůstává bez jídla a otevře se příchodu vize, dostane odpovědi na své otázky. Vždy to přijde. Představa, že nemáme volbu, je rajská píseň ovládacího systému. Můžeme jen běhat v bubnu. Přitom všichni máme možnost hledat své vize. Věřit tomu, že není volba – tomu říkají Toltékové sen Oběti, sen první pozornosti. Když Tolték nechce uvíznout ve snu Oběti, vstoupí do snu Bojovníka, do snu druhé pozornosti. Prozkoumává, kde se vzaly názory v jeho hlavě. Proč by věřil něčemu, co ho omezuje a nedává mu žádnou radost. Bojovník zkoumá a proměňuje, harmonizuje obsah své mysli, pěstuje propojení se vším živým. Když je sen Bojovníka naplněn, může Tolték vstoupit do snu třetí pozornosti, do snu Mistra. A tehdy vstupuje do proudění a vnímání. A pochopí, že nemusí nic takzvaně dělat. Působí bez zasahování. Tyto možnosti má každý z nás. 
Co když se někdo s omezením narodí? 
Každý se rodíme s omezením, protože se rodíme do hmoty. Všechna omezení jsou na úrovni myšlenkového matrixu, protože co my víme o tom, jaký je záměr každé bytosti. Co víme o skutečném smyslu věcí? Jen z určitého úhlu něco posuzujeme, že je někdo nějak omezený. Podle mě je třeba omezený někdo, kdo si myslí, že je pán světa. Ve vesmíru se nedějí náhody. To je proud lásky, proud života, nezná sentiment. Vesmír jako tělo zpracovává použité buňky a vytváří nové. Ten, kdo zemře, nezmizí, transformuje se dál. Cítíme soucit, ale nemá smysl ulpívat ve smutku, protože život jde dál, stále dál. 
Nevadí Vám, že se Vaše představení už takovou dobu opakují? 
Ono se to právě neopakuje. Hrajeme osm let, jsme autoři, jsme herci. To představení je pořád živé, proměňuje se každý den, podle reakcí publika, nějakého pocitu nebo třeba toho, co se ten den stane. Pořád se mění a posouvá. Sledujeme, jak se mění hladina vědomí, jak se mění publikum. Lidé jsou mnohem klidnější, mnohem otevřenější, dovolují, aby věci fungovaly, neposuzují, nevyhodnocují, nechávají vše proznít. 
Myslíte si, že to je tímhle rokem, který má být transformační?
To začalo už loni, ty hlavní náběhy přicházejí od jara. Všechno je už v podstatě hotové, teď se to manifestuje do hmoty. Vykvétá to. Jako když máte semeno, ještě ho nevidíte, ale už tam je. Jen musí vyrůst a vykvést. Všechno se čistí a odkrývá. Mění se vibrace, způsoby myšlení, systém. Starý systém se přežil. Určité způsoby nemůžou v nové vibraci přežít. Jako by se naše bytost nalaďovala na něco jiného. 
A až se změní systém, co bude pak? Jak bude vypadat ten nový?
Systém, který přichází, je opravdu nový, nemůžeme ho formulovat postaru. Nelze pojmenovat strnulým jazykem. Ta změna, která probíhá, je zároveň změnou jazyka, je to změna způsobu vyjadřování. Je to podobné, jako když se ve 2D snažíte popsat 3D. Můžete zakreslit krychli, ale nevezmete ji do ruky. Možná to bude časově prostorový jazyk, na úrovni zvuků a tanců. Mluvím tu o naší kultuře, ne třeba o Dálném východě nebo přírodních národech. Možná začneme chápat, že tance a zpěvy nejsou odpočinkovou aktivitou, ale nejhlubšími kódy vyjadřování a komunikace s prostorem. Zřejmě se k tomu znovu vracíme. Změna musí jít ruku v ruce se změnou myšlení, ta probíhá v mozku a srdci, a klíč k té změně je tělo. Obrat k tělu, aby mohlo promluvit. Třeba skrze jógu. Existují pokusy, kdy lidé v transu spontánně zaujímají jógové pozice, aniž by je předtím znali či cvičili. Tělo se naladí a samo si tu pozici najde. Je to dávná databáze, která je v těle zakódovaná a kterou jsme myšlením přehlušili. Myšlením, učením, kulturou. Znovu se vracíme k tělu a objevujeme jeho schopnosti. Začínáme rozumět tomu, že vstoupit do těla, inkarnovat se, je celoživotní úkol. Většina lidí prožije život mimo své tělo. Pokud se nám podaří do těla opravdu vstoupit, může se zcela proměnit. 
Věříte na minulé životy, převtělování? 
V jistém smyslu máme k dispozici databázi předchozích pokolení, a tu máme v krvi. To je uloženo – rodiče, prarodiče, praprarodiče. Určitě máme informace z předchozích životů. Ale nemyslím si, že se vrací tatáž bytost nebo duše, to by nedávalo úplně smysl.
Říkáte, že letos bude vyjeveno velké tajemství – nebude nepřátel. Jak tomu mám rozumět? 
Když se Alberta Einsteina na konci života ptali, jakou by položil nejzásadnější otázku, odpověděl: jestli je vesmír přátelský, nebo nepřátelský. A to je ono. V kterém vesmíru chcete žít? Ve vesmíru plném nástrah a nebezpečí, nebo ve vesmíru, který pulzuje jako lidské tělo. Představte si tělo jako vesmír. Můžete vnímat protichůdné procesy – plíce se roztahují a smršťují, možná i utlačují srdce. Dochází ke spoustě soubojů, trávicí enzymy například likvidují jídlo. Můžete taky vnímat, že to všechno je součástí celku, způsob prolnutí, transformování energie. Kde by se vzal v těle nepřítel? Je to jen projekce našeho ega, naší myslí. To je to tajemství. Poznej sebe sama a poznáš svět, říkali staří Řekové. Cesta z labyrintu vede přes povznesení. K tomu je třeba začít používat vnitřní křídla.
Jaké máte plány do budoucna?
Na podzim začneme zase hrát. Na přelomu října a listopadu tu bude Miguel Ruiz, autor Čtyř dohod a Páté dohody, se synem Josém. Jednou jsme se už minuli v Mexiku, teď se konečně setkáme. Budu jejich vystoupení uvádět. Jinak obřady a zajímavá setkání. Probíhají snahy o spolupráci, operují tu úžasné energie, o kterých se nedá moc říkat. Určitá úroveň toho, co se děje, se děje v tichosti. Myšlení udělá rádo ze všeho atrakci. To, co se odehrává, ve skutečnosti probíhá hluboko ve strukturách. Vesmír vytváří semeno nového vesmíru, a to semeno klíčí. Jako když roste v těle matky dítě. V hloubi jako lidské bytosti jako celku. A to už se děje, to božství už pracuje. Nelze to zastavit. 
Michaela Dombrovská

Jóga Dnes Konference
Mala Collective
Energy Studio jd
JógaMarket