Váránasí se mi letos stalo intenzivním a duchaplným útočištěm, bohužel však jenom na krátkých 5 dní. Snad každý slyšel o tom, že právě toto město je jednou z nejstarších kulturních kolébek lidstva. Je to bájné město, které obklopuje tajemství stovek příběhů, které se o něm v indické kultuře předávají. Přesně takové to bylo, a snad i něco více. Bohužel, ten tristně omezený čas, který jsem na Váránasí měla, dostačoval jen k tomu, abych se u ghátů stačila akorát tak nadechnout, a než jsem vydechla, musela jsem opět běžet na svůj let do Kolkaty. Přesto jsem prožila dotek místa.

Aby mohl člověk alespoň trochu nasát atmosféru Váránasí, měl by v něm strávit nejméně 3 týdny. Za tu dobu se v něm stihne aklimatizovat, a snad i trochu více pochopit kulturní dění okolo sebe. To, co se mi na Váránasí osobně líbilo nejvíce (a říkám to potom, co jsem značně poznamenaná cestami do jiných koutů Indie), byla jeho multikulturní komunikativnost a slušnost místních lidí. Nemyslete si, že je pravidlem, že by se místní obyvatelé všude v Indii chovali k turistovi s respektem a lidskostí. Naopak. Možná jsem výjimkou, avšak na většině míst v Indii (mimo Váránasí) jsem si od místních obyvatel musela vždy držet zdravý odstup, protože byli šikovní obchodníci a většinu kontaktu se mnou navazovali pouze z vidiny možného zisku, ve vzácných případech i ze zvědavosti.

Ve Váránasí se snoubí velice zajímavé architektonické skvosty spolu s atypickými (samozřejmě indicky rušnými a velmi špinavými) snovými až středověce laděnými útlými uličkami, které jsou zcela jistě bludištěm turistů. Ale v těch titěrných uličkách je neustále živo – vlastně se tam děje veškerý běžný lokální život. Všude jsou příjemné kavárny a všudypřítomné motorky (na které se v tak malém prostoru skutečně špatně zvyká) se neustále vyhýbají krávám, které stejně jako ostatní v uličkách kráčí se skálopevným sebevědomím.
Po kolkatském ruchu a stresu mi Váránasí přinášelo příjemné láskyplné rozptýlení. Nebyla jsem schopna vytvářet si žádné hluboké duchovní představy a spíše jsem jen nasávala veškeré to barevné okouzlující divadlo okolo sebe. Není snad nikdo, kdo by si nezamiloval gháty. Děje se tam všechno podstatné – dobře se tam vaří, prodávají se suvenýry, medituje se, upalují se zemřelí, organizují se tam každovečerní rituály a samozřejmě se tam báječně obchoduje! Myslím, že si dříve či později všichni turisté zvyknou, že „představení“ různých „sádhů a guru“, které na ghátech potkají, jsou skutečně jen představení a neměla by se v nich hledat žádná hlubší následováníhodná spiritualita. Je to prostě jen výdělek, byznys jako každý jiný a každé místo má své vlastní herce. Na tom není nic špatného. Váránasí samozřejmě má také svou hlubokou duchovnost, ale ta většinou není tak zřejmá, není vidět a nedá se jí snadno kochat a fotit si ji. Je přesně tam, kde byla vždy... v malých chrámcích, v tichu meditací těch, kteří se schovávají před pozorností. Většinou poznáte, že jste narazili na „duchovnost“, tím, že se cítíte vnitřně pohnuti a přesto (i když se rozhlížíte všemi směry), nikdo nepřiběhne a nepožádá vás za ten zážitek o peníze.

Když jsem si fotila fakíry a sádhy na březích Gangy, vytáhla jsem si peníze a hezky jim zaplatila. Prostě jsem to přijala, že děláme obchod. Když jsem si ale chtěla odpočinout, stačilo si pouze někde sednout a sledovat, co všechno se na ghátech začne brzy odehrávat. To, co mě na této krátké ochutnávce zasáhlo nejvíce, jsou opice, které byly všude na dosah, a taky krávy, býci a buvoli, líně se šourající po ghátech. Není pro mě nic více uvolňujícího než mžourající kráva do slunce. Jak ráda bych byla na jejím místě... tedy alespoň někdy.
Ze střech šlo dohlédnout na celé město, Gangu, gháty, slunce a hvězdy. Každý večer se odevšad začal snášet a shlukovat zvuk nesčetných sborů modliteb, melodií mešit, chrámů, bubnů, oslav a tanců a děti v silném odpoledním větru pouštěly vysoko do oblak stovky draků.

Váránasí není žádnou mrtvou relikvií. Je živé a silné a každému dopřeje to, co potřebuje. Není vždy nutné vystavovat se hraničním zkouškám, někdy můžeme dostat i pár cenných chvil odpočinku. Dnes vím, že jsou stejně hodnotné, ne-li hodnotnější než to, co nazýváme intenzivním dobrodružstvím.

Váránasí mě políbilo nesměle, ale sladce a já vím, že mu dám v budoucnu mnohem více času – tolik, kolik si zaslouží. Pokud uvažujete nad jeho návštěvou, neváhejte vstoupit do rizika nepoznaného. Nikomu nevěřte nic, co o tomto místě říká, nic si nečtěte a nestudujte o něm. Prostě tam jen jeďte a nechte se unést jeho tepem. Každé místo na světě se nám může stát nakrátko domovem, pokud si umožníme uvolnit se v něm. Váránasí je příjemný sen k dennímu snění.

• autor: Tereza Ghose
• http://abraxastouch.blogspot.cz/
• zdroj fotek: Tereza Ghose