Životní styl 29. 12. 2017 PDF Tisk

Úsměv

Sedím na terase u tenisových kurtů, poslouchám údery raket, hlahol kolem sebe a mám naprosto prázdnou hlavu. Stav, kterého bych si často přál docílit, ale většinou bezvýsledně. Dnes jsem se nemusel snažit vůbec a prázdnota si mě neomylně našla...

Úsměv

A tak si objednávám večeři, sklenku bílého vína a doufám, že mi nějaký detail podsune myšlenku, kterou tak nutně potřebuji. Pekelně se totiž snažím soustředit, abych vyplodil článek o harmonii, jehož termín odevzdání již dávno vypršel. Ona toužebně očekávaná prázdnota si mě našla naprosto v nevhodný okamžik. Klid mysli je dnes to poslední, co potřebuji. A přesto je tady se mnou jako nerozlučný kamarád.

Coby autor jsem naprosto neschopný. Sepsat čtyři příhody z mého pobytu v USA mi trvalo osm let a to se nedá nazvat zrovna svižným tempem. Odevzdat text do daného termínu pro mě znamená spoustu času. V den vypršení termínu nastane panika, která se slovy nedá popsat. Vím, že musím, ale to je vše. V hlavě se nachází právě dnes nechtěné prázdno.

Sám sebe jsem se mnohokrát ptal, proč mám na všechno tolik času a nejsem schopen se k ničemu přinutit včas, či dokonce s předstihem. Je to lenost, neschopnost, nedostatek cílevědomosti nebo snad odpor k práci? Po letech studování sebe sama bych si dovolil nazvat se „pohodlným“. Dělám totiž jen to, co je nejnutnější, tedy spíš co hoří. A takový jsem od dětství. Často jsem domácí úkoly dopisoval ještě před začátkem vyučování v lavici a za tím účelem jsem se naučil falšovat mámin podpis, aby se na nic nepřišlo (samozřejmě se na všechno vždycky přišlo). Já prostě sešlápnu plyn naplno opravdu málokdy. Otázkou je, jestli je to vlastně špatně.

Dle mých měřítek se „pohodlnost“ nachází na stupnici mezi leností a hyperaktivitou někde uprostřed. To není špatné hodnocení, ne? Nechtěl bych se pořád povalovat, ale také si nenaberu tolik práce, že bych se z toho stresoval. Snažím se rozložit svoje aktivity tak, aby mě nevyčerpávaly, ale aby mi sloužily jako zdroj energie a nápadů. Přiznávám, že se nepředřu. Týdně vedu pět lekcí powerjógy. Jednu dobu jsem jich měl jednou tolik, ale po několika měsících se pro mě staly psychickou zátěží. Prostě mě přestaly bavit. Najednou jsem chtěl také někdy s přáteli na víno nebo do kina, chtěl jsem mít volný víkend a jen tak si ležet a číst. Postupně moje nadšení začalo opadat a stejnou měrou začal opadat i zájem klientů o mé lekce. Trvalo mi asi rok, než jsem si uvědomil, že chyba je ve mně. A tak jsem svoje lekce zredukoval, začal se víc věnovat chodu kanceláře, ale především jsem si naordinoval volné dny, abych si psychicky odpočinul. Po krátké době se najednou vše obrátilo. Cvičení mě začalo bavit, dokonce mnohem víc než předtím. Teď se snažím, aby klienti odcházeli s pocitem, že se vznášejí na obláčku, jak jim je lehko na duši a nejen s tím, že dostali do těla. Samozřejmě jsou taky dny, kdy dobrá nálada zaspala a nestihla si mě najít, ale jsem natolik upřímný, že v práci všem nahlásím svůj „den blbec“ a zavřu se v kanceláři ve snaze minimalizovat kontakt s kýmkoli. Troufám si tvrdit, že z klientů to nikdo nepozná, protože bych si nikdy nedovolil je tak trochu ošidit a nedat jim ten pozitivní přístup. Naštěstí mě tento den potká maximálně jednou za rok. Také mám obrovskou výhodu v tom, že jsem byl už od malička takové to usměvavé dítě, které mělo vždycky dobrou náladu, což ovšem není moje zásluha. To mi bylo dáno, ale přiznávám, že to mám jednodušší, když se k dobré náladě a úsměvu nemusím přemlouvat.

Rozhodně Vám nechci radit, abyste se vykašlali na termíny, diář spláchli do záchodu a dali v práci výpověď. Jen z vlastní zkušenosti vím, jak je důležité udržet si nějaký volný čas jen pro sebe, pro svůj odpočinek a relaxaci. Jakmile Vám při cestě do práce začne mizet úsměv z tváře, je na čase začít přemýšlet, jestli to takhle chcete vést dál. Úsměv je totiž ten nejcennější dar, který můžeme po libosti rozdávat všem okolo. A tak se usmívejte od rána do večera a uvidíte, že radost budete mít vy i ti, na které se budete usmívat.

Mimochodem, můj článek o harmonii stále není na světě, ale usměv přece k harmonii patří, ne?

 

Objednat předplatné