Jistě to bylo mým vnitřním načasováním, ale vždy jsem na Srí Lance zažívala zvláštní mlžný čas, jako bych byla za oponou života a nemohla ji odtrhnout a vidět tak, co se kolem mě nachází. Proto pro mě byla letošní druhá cesta velkým znovuzrozením, protože jsem se zde poprvé probudila, nadechla a rozhlédla se okolo sebe, zaposlouchala se do řeči ptáků a hor.

Letos jsem na Srí Lanku doletěla přesně v den svých lednových narozenin – byl zrovna úplněk. Časový posun stále zatemňoval mé plné vnímání, ale i tak jsem věděla, že je něco jinak. Hned jsme se vydali do hor nad Kandy. Byla noc, měsíc i hvězdy propalovaly svým jasem oblohu a celá džungle pěla ódy pro život a pro mě. Byl to můj večer, má noc a všechny tyto sobecké evropské myšlenky mi dělaly dětskou radost. Mohla jsem dýchat teplý vzduch, a hlavně místní příroda jasně ukazovala, že to my jsme zde pouze na návštěvě a máme to štěstí, že jsme vítaní a úplňkem požehnaní. Žáby kvákaly requiem a mně se hned onu první noc zastesklo, ale nebyl to stesk po domově, byla to touha zůstat už navždy na takovéto cestě. Samozřejmě dobře jsem za poslední roky života poznala, že nadšení i smutky chodí ve vlnách, a když se ocitnete na vrcholu jedné vlny, čeká vás přirozeně propad dolů. Přesto se tyto vrcholné vzpomínky, kdy člověk cítí, že „je“, uchovávají hodně hluboko v mysli a srdci a vždy nás ošálí novými touhami a vášněmi vydat se opět na cesty.

Každá destinace se nám může stát domovem, pokud si dáme skutečně dostatek prostoru k jejímu poznávání, občas vystoupíme ze své komfortní zóny, setkáváme se taky s místními lidmi, a hlavně v sobě neudržujeme vztek na peníze chtivé prodejce a taxikáře v některých turistických destinacích. Přestože jsem na Srí Lance byla již mnohokrát, mým cílem bylo umožnit si zažít ji, jako bych zde byla zcela poprvé. Proto jsem si opět zajela do dambullského chrámového komplexu, nebo opět vylezla na Sigiriy (Lví skálu) a připomněla si, proč jsou tato místa tak božská, byť jsou v současné době skutečně velmi předražená. Tentokrát jsme po cestě navštívili také pár osamělých skrytých chrámků, kde citelně spočíval starobylý genius loci.

Hrátky s opicemi

Jedním z bláznivých nerozmyslů této cesty byl můj přílišný zájem o opice. Nejsem na cestách poprvé. V Indii jsem zažila stovky, ne-li tisíce nejrůznějších opic, ale když jsem byla na Srí Lance v modu zvídavého dítěte, tak jsem se zcela nechala strhnout euforickými pocity z malých tlapiček a vyjevených (většinou přátelských) papulek. Ano, bylo to hloupé, ale v botanické zahradě jsme se k opicím dostali tak blízko, že nás patrně zcela opustil rozum. Později jsem se už trochu vrátila do reality, když mě obklopily méně charakterní chrámové opice při výstupu do dambullského chrámu, uvědomila jsem si, že tady pravidla určují ony a my bychom se měli chovat nadmíru ostražitě a rozhodně je už nekrmit!

Pes, mnich a šálek čaje

Zhruba po čtrnácti dnech jsme se s kamarádkou rozhodly dát na chvíli sbohem horám a vyjet si do skutečně turistické oblasti k oceánu a plážím. V lednovém měsíci mě tato představa nadchla, a protože mě už přestávalo bavit hrát hru na to, že ve skutečnosti nejsem pohodlný člověk, rychle jsme se sbalily a už frčely na jih Srí Lanky. To, co nás tam potěšilo, byl oceán. To, co nás nepotěšilo, bylo všechno ostatní – ceny, turismus, hluk a párty lidé. Potom, co jsme se konečně rozhodly akceptovat místní realitu a klidně šly kolem chrámového komplexu směrem na pláž, se nám stal nový zvrat v příběhu. Zcela zákeřně na kamarádku zezadu vyběhl chrámový pes a tiše a podle ji kousnul do nohy. Byly jsme v takovém šoku, že jsme nějakou dobu nedokázaly přijmout, že se to skutečně stalo. Hned jsme začaly řešit, jak to tedy je se vzteklinou.

Pes patřil mnichovi, který se staral o místní chrám. Ve značné panice, se smečkou rozezlených psů za zády, jsme k němu vběhly a v začínající hysterii jsme s ním řešili proočkování jeho psů. Nakonec se ukázalo velkým štěstím, že tento mnich nechal proočkovat (dle jeho slov) všechny jeho bílé psy. Na ty hnědé jsme se raději nedotazovaly. Postarší mnich nám nabídnul čaj a sušenky a mně se tento zážitek zapsal hluboko na seznam splněných přání. Já si vždy toužila vypít šálek čaje s buddhistickým mnichem! Když mnich viděl, jak u něj rozklepaně sedíme, patrně vyhodnotil, že stav našich myslí je ve značně degradovaném stavu rozkladu. Možná proto nám navrhnul, že nás bude učit meditaci mettá. Tak jsme ho začaly navštěvovat pravidelně. Stále jsem čekala, kdy si také řekne o peníze, ale nikdy to neudělal a vždy jsme dostaly sušenky. Před odjezdem nám udělil důkladné požehnání a na ruku navlékl pestrobarevné náramky. V duchu se mi odškrtnulo další splněné přání: „Dostala vlastní magický předmět nabitý osobním kouzlem.“

Ganesha a ceremonie oživování

Skutečný záměr, který mě letos už podruhé přivedl na Srí Lanku do hor, je práce mého talentovaného manžela, který se po letech vrátil ke své první profesi – umělecké sochařině. Během dvou měsíců vytvořil skvostnou autorskou sochu sedícího Ganeshe v životní velikosti. Všichni zúčastnění jsme, tento tvůrčí tvořitelský proces, sledovali se zatajeným dechem. Nejenom že to byla práce fyzicky, emocionálně i kreativně náročná, ale hlavně v ní skutečně z „ničeho“ vznikalo „něco“, a to „něco“ se stalo osobou, tato osoba se stala Ganeshou a nakonec obživla. Je to možná již pravidlem, že každá skutečně kreativní díla jsou v zásadě dokončována za hranou smluvených konečných termínů. Mimoto, bohové si přece sami rozhodují o termínu svého inkarnování do soch a lidí. Proto i Ganesha byl dokončován v den našeho odletu ze Srí Lanky. Všichni jsme s napětím vyčkávali, zda se skutečně podaří třistakilovou sochu převézt po rozbité cestě plné děr a poté přenést až do průčelí místa, kde měla stát. Nehledě na to, co vše se mohlo pokazit, socha skutečně dorazila na své místo. Poté přišel obřadník a začal jeden z nejkrásnějších obřadů, které jsem takto spontánně měla šanci zažít.

Dokonce jsme s manželem byli vybráni do role vykonavatelů obřadu, takže jsme seděli před sochou a s rebelskou radostí sledovali, jak obřadník v hotelu na zemi rozdělává oheň a šťastně do něj při hlasitém zpěvu manter hází květiny, rýži, ghí a koření. Mysleli jsme si, že obřad bude krátký, ale po hodině jsme si byli jisti, že obřadník se teprve rozehřívá. Žehnání, prokazování úcty, síly, respektu a důležitosti nemělo konce. Ganesha byl obřadníkem odívám do stále barevnějších látek, vzduch se naplnil dusivě sladkým kouřem a Ganesha tehdy poprvé otevřel jedno oko (nebo jsem možná halucinovala). Najednou obživnul a my měli pocit, že tam sedí, dýchá a na všechny z nás se přívětivě dívá. Fyzicky jsem pociťovala, že se do sochy vtělil život a ten nás zaplavil vlnou požehnání. A přesně v této náladě nám bylo řečeno, že zbývá jen třicet minut do odjezdu našeho taxíku na letiště.

Cestovaní těla za duší a duše za tělem

Toto procitnutí bylo jako rána lopatou. Ve zmateném chaosu jsme rychle balili všechno přes sebe do dvou velkých kufrů. Vůbec jsme nebyli připraveni na odjezd z ráje, vždyť jsme se konečně seznámili s Ganeshou. Do poslední chvíle jsem doufala, že někdo přijde a zastaví nás, řekne nám: „Ještě nepřišel čas, abyste odjeli, zůstaňte a dále se dívejte na noční oblohu.“ Stále jsem slyšela řinčení chrámových chřestidel a zvonů, cítila zbytky kouře a vonných dýmů ve vlasech, na čele stále vnímala dotek obřadníka, ale to jsme už seděli v letadle a naše těla byla unášena zpátky do Evropy. Všechny cesty jsou takové výlety do jiných vesmírů. Je náročné potom přerušit vlnu nadšení a dobrodružství, zastavit se a scelit všechny své, na cestách poztrácené, vnitřní části. Neustále překonáváme nové překážky. Někdy se novou překážkou může stát to, co bylo naší předešlou metou štěstí – jako má touha po stálosti a neměnnosti, zatímco teď mému vnitřnímu životu s velkou převahou dominuje pohyb. Vlna za vlnou, krok za krokem, toužím si vytvořit domov sama v sobě. Om gam ganapataye namaha!

• autor: Tereza Ghose
• www.taite.cz
• zdroj fotky: Shutterstock.com