Rozumové a smyslové (či navíc intuitivní) vnímání nestojí v rozporu. Rozumové uvažování potřebuje smyslové vjemy, které na základě zkušenosti vyhodnocuje. Projevy každého člověka jsou jedinečné, protože zkušenosti se utvářejí v průběhu životů a ty jsou v podstatě nepředvídatelné a také neopakovatelné. Cítění, které by mohlo ke smyslům odkazovat, si však spojujeme spíše s emocemi. To jsou zjednodušeně řečeno psychické a sociálně konstruované reakce na subjektivně prožívané zážitky libosti nebo nelibosti, které vedou k zaujetí nějakého postoje. Bývají doprovázeny také fyziologickými změnami, jako jsou například změna srdečního tepu, změna rychlosti dýchání apod. Můžeme o některých z nich říct, že jsou až „iracionální“ – a tady odkazujeme právě k rozporu s rozumem, jako by rozum a cit opět stály v nějakém konkurenčním vztahu. V lepším případě jsme rádi, pokud spolupracují.

Z hlediska jógové praxe rozumový prvek vstupuje do cvičení ásan i dalších stupňů na cestě adepta směrem k ukotvení ve světě. Dovoluje nám přidávat nové poznatky k naší znalostní bázi a stále propojovat a aktualizovat své zkušenosti. Rozumová otevřenost novým podnětům přináší možnost změn na hlubší úrovni, průnik principů jógy až k samotné podstatě našich představ o světě. Smyslové vnímání pak umožňuje propojení vnitřního a vnějšího, a to zejména tehdy a o to více, pokud se dokážeme vzdát předsudků a nechat je skutečně působit. I když ne všechny dokážeme zpracovat nebo rozpoznat ihned. Emoce (cit) a intuice nás totiž vedou k poznání, které zkušenost uchopit nedokáže. Jsou to zážitky vyššího smyslu, přijetí nepochopitelného. Někdy víme, jak správně provést ásanu, a někdy cítíme, že některou z nich potřebujeme na lekci vynechat.

Klást důraz pouze na rozumové poznání, může vést k přetížení, k zahlcení informacemi, k vyhoření. Stálé analyzování nás činí zranitelnými. Na lekcích se to projevuje neustálou snahou o pitvání toho, co se právě děje, ať už pozic, či přístupu lektora. Naopak důraz na cítění by nás mohl vést k odtržení od reality, životu v iluzi a neschopnosti cele prožít přítomnost. Může se projevit v nekritickém přijímání lektora jako idolu, nebo naopak nerespektováním těch, kteří si zvolili jinou cestu či nad svým počínáním třeba ani neuvažují.

Pro stále více lidí, kteří dokáží prožívat přítomný okamžik a mají otevřené srdce, už proto otázka nestojí ve smyslu: cítit, nebo vědět. Jedno není bez druhého. Rozum a cit jsou dvě strany téže mince. Podle jednoho zenového příběhu nám jejich soulad dovolí obdivovat krásy královského paláce, a přitom netratit ze lžíce kapku vody. Prožívat duchovní rozměr života, a přitom stát nohama pevně na zemi.

• autor: Michaela Dombrovská
• www.protoze.cz
• zdroj fotky: Shutterstock.com