Mám pocit, že jsem byla vždy učena, že rozhodnost je hlavní životní kvalitou, kterou bychom měli pěstovat. Rozhodnost a jedinečnost jsou v evropském měřítku pokládány za znak vyspělosti a smysluplnosti.

Rozhodujeme se o tom, co budeme každý den jíst (co zásadně odmítáme a čemu naopak dáváme šanci), rozhodujeme se koho začneme pokládat za našeho přítele. Rozhodujeme se koho obdaříme šancí naší lásky – zda ta či ona osoba má kvality, za které ji stojí za to milovat.

Vidíte tu směšnost?

Tolik bezvýznamného rozhodování! Jakoby rozhodnost něco skutečně znamenala, jakoby mohla šlechtit a určovat naši identitu. Co když je to ale úplně jinak a my už tu vnitřní individualistickou zatuchlou  polívku nemusíme dále vařit? 

Co když záleží na malých věcech, na flexibilitě přijímat proud změn a proměn, nesoudit vše a všechno okolo nás, zachovat si v sobě trochu čistého nezaneseného prostoru, ve kterém neexistuje žádný názor.

Názor, to je dedukce toho, že se v životě setkáváme s podobnými životními situacemi a abychom si urychlili škatulkování, orientaci, tak sáhneme do nezměrných vod předešlých zkušeností a emotivních prožitků, aby nám následně vyjela jednoznačná nálepka: „Nacházím se v té či oné situaci, která je vůči mě pohodlná nebo nepohodlná, protože jsem taková či jinaká a toto je tím pádem má pozice, můj názor, mé dogma, mé životní přesvědčení, můj svět, má identita!“

Avšak mezi tím než si necháme vygenerovat názor, v ten krátký moment, se děje něco podstatného. Máme možnost zakusit prostor bez názoru, bez kategorie, bez nutného omezení. Je to moment, kdy můžeme cokoli, protože naše momentální identita ještě nebyla stvořena, sestavena. V ten krátký moment jsme ještě ve stavu nevědomosti, ještě jsme neochutnali jablko poznání, plod rozlišování.

Poznání je proklatě nebezpečné. Dává nám možnost tvořit názory. Názory jsou jako tropický monzun. Rozbouří jinak klidný oceán, zatřese všemi stromy, ulice zanese bahnem a zakalí každou čistou vodu. Zbyde po něm  nepořádek a chaos. Musí se potom hodně uklízet a znovu uspořádávat. 

Řeknu vám – sežere to hodně času i energie, když pevné názory pomalu vysychají. Chce to hodně slunce a tepla, aby se mohly nakonec pokojně a bez povšimnutí vypařit.

Potom se jednoho dne probudíme a zjistíme, že v nás něco chybí...najednou v nás není tak přeplněno, tak samozřejmo, tak jisto. Máme najednou více místa. Tak nepropadejte panice a chvilku si ten prázdný prostor zachovejte. 

Nepořádek se dá  přecejen udělat kdykoliv. 

• autor: Tereza Holušová
• http://abraxastouch.blogspot.cz/