Pravá láska nezná kompromisy. Tento výrok by se mohl zdát jógově nevhodný hned ze dvou aspektů. Za prvé slůvko, přívlastek pravá zavání hodnocením. Ale jóga nehodnotí. Jen sleduje. A nechává plynout. Za druhé – že láska nezná kompromisy? A není kompromis přirozené plynutí a cokoliv, co jej odmítá, narušení tohoto plynutí ve smyslu křeče, zauzlování, porušení, přetržení, zastavení přirozeného toku? Na první pohled by se to tak vážně mohlo jevit. Ale jak se říká, zdání klame. A máme tu další rčení, které rezonuje s životem s jógou – dvakrát měř, jednou řež. Jinými slovy – nehodnoťme, jen pozorujme. Ale jak je to tedy s tím zavádějícím výrazem pravá?

Milujme bezvýhradně

Věnujme se nejprve výrazu kompromis a tomu, jak je v oné větě užit – v jakém smyslu. Co si obvykle představíme pod pojmem kompromis? Ústupek? Řešení, které bude vyhovovat všem zúčastněným, protože každý sleví ze svých požadavků, aby byli v rámci možností spokojeni všichni? Citové podbarvení pojmu je individuální. Můžeme ale říci, že obecně by toto vysvětlení sedělo. A teď přichází na řadu nevyhnutelná otázka: Že láska nezná kompromisy? Vždyť bez kompromisů bychom se nikam nedostali! Ano i ne. Jsou kompromisy a kompromisy. Kompromisy týkající se společného života jsou jistě nezbytné, o tom není pochyb. Ale kompromisy týkající se lásky jsou naopak zapovězeny. Proč?

Výraz pravá nevyjadřuje hodnocení

A přes nástin vysvětlení prvního pojmu se rázem dostáváme k druhému. Že výraz pravá v souvislosti s láskou nezavání hodnocením? Ne. Skutečně ne. Jedná se pouze o konstatování faktu. A fakta? Ta nejsou nikdy zavádějící. Nemohou být. Jedná se totiž o strohý a syrový popis skutečnosti tak, jak je. Další otázka by mohla namítnout, jak vůbec můžeme vědět, jaký popis skutečnosti může být (a zda vůbec) objektivní. V této věci je to zcela jasné. Zavřete oči, obraťte pozornost k dechu a uvidíte to. Ucítíte. Poznáte. Kdy je láska láskou? Když miluje bezpodmínečně. Když druhého přijímá se vším všudy a tak, jak je. Když si dá ten čas a úsilí, že jej pozná tak, jak jen poznat lze (a mnohdy to trvá celý život, a třeba se to ani nestihne) a nezalekne se žádného bubáka, kostlivce nebo čehokoliv dalšího, co ji může na první pohled vyděsit. Když všechna úskalí přijímá ne nutně s nadšením, ale s jistotou, že ji nic nevykolejí, nepošle pryč a nevykoření z toho, co celou dobu buduje. Vzájemnou úctu, souznění, respekt, harmonii, klid a jistotu.

Kompromis v lásce vylučuje bezpodmínečnost

Taková láska je láskou pravou. A taková láska nezná kompromisy – ve smyslu toho, že jakmile narazí na něco, co se jí nezamlouvá, uteče. Proto v pravé lásce kompromisy neexistují. Existuje jen celistvost, bezpodmínečnost, otevřenost a jasnost. A u takové lásky není výraz pravá známkou hodnocení, ale pouhého konstatování. Taková láska je jako dech. Přirozená. Ale ne samozřejmá. Musíme se ji naučit pěstovat a budovat. Pomůže jóga. Protože ta učí hledat přirozenost. Skrze sebe sama. Dech. Otevírá oči a dává svobodu, volnost a zároveň sílu přijmout sebe sama se vším, co k nám patří. A milovat se. Bez kompromisů. Stejně, jako potom můžeme bez kompromisů a pravě milovat někoho jiného. Partnera, rodiče, sourozence, kamarády, děti. Zvířata. Rostliny. Celý svět. Ale všechno se to odvíjí od jednoho jediného bodu – a tím jsme my sami. Milujme se bezpodmínečně, bez kompromisů a milujme tak i své blízké. Jedinečnost citu, kterého jsme schopni, doceníme a prožijeme nejvíce právě tehdy, když jej necháme plynout a nebudeme jej narušovat stezkami, nářky a podvody. Dýchejme. Milujme. Žijme. Bezpodmínečně. A radujme se z toho všeho!

• autor: Kateřina Lukášová
• foto: Shutterstock.com