Pravidelná praxe se najednou smršťuje do sporadického cvičení, kdy roztěkaná mysl loví, co dneska budeme dělat na lekci? Krátká pránájáma. Najednou se nedostává prostoru pro nádech, ale ani pro výdech, nemůžeme dýchat. Aspoň krátká meditace. Už nemůžu, už nemůžu, už nemůžu. Opakuje vnitřní hlas, který se snažíme vytěsnit hrnkem kávy, horkou sprchou. Zabalit podložku a vyrazit. Hlavně, aby nikdo nic nepoznal. Přicházíme na hodinu, ze všech sil vykouzlíme úsměv a ten poslední kyslík věnujeme ven, těm, které máme rádi, kteří se nám s důvěrou dávají do rukou na našich lekcích. Závěrečná relaxace. „Poděkujme si sami sobě,“ pronášíme a my tiše děkujeme tomu něčemu vyššímu, že jsme to zvládli. Odcházíme domů, ale když zavřeme za sebou dveře, vše se vrací. Nemůžeme usnout, nechce se nám ale vsávat, kdy tohle skončí? Už nemůžu se stává denní mantrou.

Syndrom vyhoření je s narůstajícím životním tempem, nároky okolí i sebe sama čím dál tím častějším, netýká se pouze vrcholových manažerů, vídáme ho u vrcholových sportovců, kteří jsou pod obrovským tlakem, ale můžeme se s ním setkat i my sami – lektoři jógy. Naše práce nás naplňuje, a tak si přibereme sem tam hodinu navíc, klademe na sebe vysoké nároky, určitý vzor dokonalosti je diktátem doby, a i když nechceme, může nás nevědomky ovlivnit, snažíme se vyjít vstříc, aby byli všichni spokojení, ale často se i sami pouštíme za tenkou hranici toho, co spadá do našich rukou a co už bychom měli nechat v rukou jiných. Naše licence nás opravňuje vést lekce jógy, nejsme ani psychoterapeuti, ani lékaři, samozřejmě pokud nemáme i toto vzdělání, a tak se ale můžeme dostat do chvíle, kdy dáváme více, než můžeme, a najednou dojde kyslík.

Tělo je však mocným učitelem, a tak i když mysl neposlechneme, ono nám dává jasné signály předem, kterými můžou být pocity vyčerpání, nespavost, noční buzení, nechuť, nebo naopak touha po jídle, bolesti hlavy, náladovost, pocit potřeby samoty, žaludeční neurózy, bolesti zad, a tak bychom mohli pokračovat dále. Pokud tedy včas rozpoznáme opakující se vzorec, situace a chování, při kterých příznaky přicházejí, jsme na dobré cestě.

Někdy je potřeba udělat změnu, abychom se z koloběhu vymotali. Můžeme jógu vyměnit za jiný druh cvičení nebo jen obyčejnou procházku, abychom si provětrali hlavu, vydat se lézt na stěnu, na hory, ale věnovat i chvíli potřebné pasivitě, zajít si na masáž, prohřát se v sauně nebo jinak zrelaxovat. Uvědomit si tak, že abychom měli dostatek kyslíku pro náš vnitřní plamen, potřebujeme dostatečný prostor i sami pro sebe, abychom se dále o svou energii mohli dělit. A kdo se nedokáže vzdát jógy, ať vyzkouší vystoupit z role instruktora a vrátit se do role žáka, navštívit hodinu jiného lektora a chvíli se nechat vést milým slovem. A když nic z toho nepomáhá, zkusme na pár dní odjet mimo civilizaci, mimo informační smog a nechme odstup času i místa působit. Nechme pak jen někoho z našich blízkých nás obejmout, abychom měli ještě pocit bezpečí. A možná uvidíme, co potřebujeme uvidět.

Je uměním si přiznat, že nemůžeme, není to však rozhodně slabostí, ba je to cností, je to v souladu s ahinsou – s neubližováním, že nenecháme v sobě zhasnout ten plamen, který nám dává pocit vnitřního světla. Buďme tak k sobě laskaví, vnímaví, pozorní, nechme nádech a výdech, aby byl naším společníkem a aby rozdmýchával každý okamžik životodárný plamen uvnitř nás. A řekněme si: „Můžu.“

• autor: Anna Řibřidová
• foto: Shutterstock.com