Ve chvíli, kdy jsem se dostala pod povrch jógy, tzn. ve chvíli, kdy jsem přestala vnímat jen své tělo a začala zkoumat i dech a pocity s praxí spojené, jsem se postupně dozvídala, jak všechno ve vesmíru funguje. Život máme jen jeden, říká se. Avšak každý z nás určitě prožil fázi „deja vu“. Jde v ní o to, že najednou jste na místě, na kterém jste už byli. Jste s člověkem, se kterým jste se již setkali. Říkáte něco, co jste už vyslovili. Neumíme to rozumem vysvětlit, ale dali bychom ruku do ohně za to, že jsme tohle již prožili. Jinde, jindy. Jóga, která nám dopomáhá k tomu, dostat se hlouběji do sebe, takzvaně se zvnitřnit, nám odhaluje kousek po kousku vrstvy, které bychom možná nikdy nepoznali. Slyším říkat hodně lidí „Proč se mi tohle děje?“, „Proč já?“ apod. Točíme se v kruhu, kdy se nám pořád a dokola stává stále stejná věc. A nám najednou začne připadat zvláštní, že se to děje po několikáté. Připadáte si jako zakletí.

Když se na to podívám ze svého úhlu pohledu a budu vycházet ze svých zkušeností, dostala jsem opakující se lekce, kterými jsem si musela projít. Tyhle lekce jsou nám určeny proto, že je potřebujeme. Kdysi dávno, (snad) v jiném životě, jiné době, na jiném místě, se něco událo. My tuhle záležitost nedotáhli do konce. Možná jsme neodpustili. Možná jsme byli slabí a nechtěli dokončit něco, co jsme měli. Ze strachu, z lenosti, kdo ví. Jestliže neuzavřeme kapitoly ze svých minulých životů, objeví se tyto kapitoly i v současném životě. Zatížili jsme si karmu a v současné době, tady a teď, prožíváme tu samou lekci. S tou možností, že TEĎ pochopíme význam a smysl, který by měl konečně rozřešit a osvětlit situaci. Veškeré vyjasnění přijde ve chvíli, kdy pochopíme význam celé té lekce, kterou nám uděluje „Vesmír“. Jakmile odpustíme lidem, kteří nám ublížili a ubližují, najednou se zbavíme pout, která svazovaly prostřednictvím zlosti, zášti, možná až nenávisti. Zkuste nahlédnout do svého srdce a s pravdou k sobě samým si přiznat, co se děje. Proč zaujímáte určité postoje. Hraje v tom roli ego? Nebo vám bylo ublíženo a vy se s tím nedokázali vyrovnat?

Sama bojuji s vyrovnáním se se situacemi, které mi způsobují bolest. Vždy, když se snažím být vstřícná, smírná, když se snažím vysvětlovat své postoje a s tím spojené činy, je každý můj dobrý skutek potrestán. Tak si lámu hlavu nad tím, v čem se to zaseklo. Odpustila jsem. Smířila se. Dokonce jsem chtěla i pomoct. A přitom si dotyčný zatvrzele stojí ve svém postavení na svém postoji. Mám pocit, že ať už udělám cokoli – správné, či špatné – stejně je to jen špatně (viděno očima toho druhého, poznáno z jeho reakcí). Když neudělám vůbec nic, je to také špatně. A já stále zkouším. Dělat věci jinak, mluvit jinak, zkoušet jinak. Vždycky, ale vždycky dostanu zpátky jako bumerang pouze trest. V podobě uštědřené rány, která je v konečné fázi ještě přiživena zakroucením onoho nože. A potom přemýšlím… Jak z tohoto kruhu ven? Jak pochopit lekci, které se mi dostává, a jak s ní následně pracovat, vyřešit ji, uzavřít kruh?

Nechci si zatěžovat karmu. Protože vím, že se sčítá. Nedělám ostatním nic, co nechtějí, abych dělala já jim. A ono se TO stále děje… Ta lekce – co mi má ukázat? Pevně doufám, že se mi tohle ozřejmí a já konečně pochopím.

• autor: Veronika Fojtíková
• zdroj fotky: Shutterstock.com