Buddhismus ani jóga ale nejsou pesimistickými filozofiemi. Indičtí mudrci totiž trvali na tom, že každý člověk má šanci svůj strastiplný úděl překonat.

„Proč trpíme?“ je otázka, na kterou oba duchovní směry, a prakticky veškeré indické duchovní nauky, odpovídají shodně – otroctví, ke kterému jsme všichni odsouzeni – má svůj počátek ve spojení člověka s kosmem, se světem bez náboženského obsahu. Lidská tragédie má původ v účasti na tomto stvoření a zároveň v neuvědomování si skutečnosti, že tomuto pomíjivému světu, tak jak ho vidíme, nenáležíme.

Světský versus posvátný svět

Každá jakkoliv složitá kosmická „forma“, tedy i člověk, jednou zanikne. I vesmír se periodicky vrací (mahápralájou) do prvopočáteční hmoty (prakrti), a všechno, co vzniká, co se proměňuje, co zaniká a mizí, nemá nic společného se skutečným Bytím, protože to, co se opakuje, nelze považovat za posvátné, tvrdí indičtí mudrci. Existuje totiž něco jiného. Něco, jež stojí mimo vývoj, mimo čas a historicitu, mimo iluzi kosmu – to nepodmíněné, to nesmrtelné, to nezničitelné, to věčné – posvátný svět bez útrap a svatý způsob bytí (mókša, mukti,nirvana).
Paralelně s tím, jak lidský život ztrácel duchovní obsah, narůstal i pocit sounáležitosti s tímto „pokleslým“ světem, tak jak ho známe, a je příčinou pádu do metafyzické nevědomosti (avidja) o skutečné povaze světa a zákonitostech univerza.

Duše versus ne-duše a zákon existence

Podle Pataňdžaliho avidja spočívá v tom, že člověk pomíjivé (anitja), nečisté (ašučť), strastiplné (duhkha) a neduchovní (anátma) považuje za věčné (nitja), čisté (šuči), blažené (sukha) za duši (átman). Vnímání, paměť atd. jsou součástí inteligence (buddhi) a člověk tyto schopnosti mylně přisuzuje duši. Člověk se podle učení jógy prostě domnívá, že jeho psychomentální život, tedy činnost smyslů, city, myšlenky a projevy vůle – je totožný s Duší, s Nadosobním Já (átman), se skutečnou podstatou všeho, s nehybným a věčným (brahma), a zaměňuje tak dvě nezávislé a protikladné reality. Žít v nevědomosti znamená tvrdit – „já trpím", „já chci", „já vím" – a zároveň se domnívat, že toto „já" se odráží v Duši – že „Duše chce", že „Duše trpí", že Duše ví". Když člověk zaměňuje duši s ne-duší, uvádí do pohybu určitou sílu, díky které se ocitá ve věčném koloběhu sil kosmických.

Zaslepenost avidjou, jež způsobila připoutanost k tomuto světu, dává vzniknout karmických formacím (sanskárá) – všemu lidskému úsilí, sklonům a zájmům, tedy souhrnu volního jednání, které tvoří objekty žádostí. Tyto formace vzniklé pod vlivem nevědomosti, se karmanovým zákonem příčin a následků předávají z pokolení na pokolení a odsuzují člověka k nekonečnému koloběhu životů (samsára). Každá činnost, jež má počátek v avidje – v záměně Duše za psychomentální činnost – je buď výsledkem nějakého dřívějšího skutku, nebo projekcí jiné síly v tomto či budoucím životě. Takto je Pataňdžalim vnímán zákon existence a jeho platnost a univerzálnost je počátkem utrpení, jež život postihuje. Cesta od utrpení tedy nutně vede přes odstranění této záměny způsobující spojení člověka s vesmírem a světským životem. Pataňdžali ji popsal, nazval Rádžajogou a rozdělil do osmi údů – ovládání (jáma), kázeň (nijama), tělesné postoje a pozice (ásana), dechový rytmus (pránájáma), osvobození od smyslové činnosti způsobené vnějšími předměty (pratjáhára), soustředění (dhárana), meditace (dhjáná), nejvyšší soustředění (samádhi), jež lze považovat za skupinu technik a etap na asketické a duchovní cestě ke konečné svobodě (mokša, mukti).

Vhledy do čtyř vznešených pravd

Buddha sice „Nadosobní Já" či „Duši" jako transcendentní a nezávislý princip odmítl a považoval ho za iluzorní efekt jedince ponořeného do individuální tělesné variety hmoty. Nicméně nevědomost, jež tvoří základní příčinu utrpení a také jednání, jež vytváří karmu a dále zabraňuje člověku vidět věci v jejich skutečné podobě, definoval též jako synonymum iluze, jež způsobuje naše neustálé znovuzrozování. Podle indického prince se nevědomost projevuje tím, že lidé vnímají pomíjivé jako trvalé, neuspokojivé jako uspokojující, „ne-já“ jako „já“ a odpudivé jako přitažlivé. Tyto čtyři formy zaslepenosti se podle buddhistů projevují na třech základních úrovních – jako deformace vnímání (saňňá-vipallása), jako chybné způsoby myšlení (čitta-vipallása), jako špatné názory (ditthi-vipallása). Pro buddhisty je avidja nedostatkem intuitivního vhledu do Čtyř vznešených pravd, jež tvoří podstatu Buddhova učení: první z ušlechtilých pravd Buddha formuloval velmi jasně: „Existuje utrpení“ (dukkha). Utrpení bychom se měli snažit pochopit, porozumět mu a přijmout ho, namísto ztotožňování se s ním. Skutečnost, že „existuje utrpení“, mylně interpretujeme jako „já trpím“. Věříme, že utrpení je „naše“. Pochopit utrpení podle Buddhy znamená, prostě uznat a přijmout jeho existenci a nebrat si ho osobně.

Druhá vznešená pravda hovoří o tom, že: „Utrpení má příčinu,“ kterou je připoutanost k touze (upádána). Připoutanost k touze – žízeň po bytí i po ne-bytí, po rozkoši těla a smyslů, po rozvoji, jež je doprovázen vášní a smyslností nalézající uspokojení hned v tom a hned v onom, jež způsobuje neustálý koloběh životů. Tato připoutanost by měla být rozpoznána, pochopena, přijata a následně nechána jít.
Třetí vznešená pravda říká, že „Existuje konec utrpení (dukkha).“ Úplné vymizení a ustátí touhy po připoutanosti k tomuto světu, porozumění, poznání a světlo, po němž vyhasne plamen žádostivosti, nenávisti a zaslepenosti – konečná svoboda (nirvána).
Poslední čtvrtá vznešená pravda hovoří o osmidílné stezce (správné porozumění, správný záměr, správná řeč, správné jednání, správné živobytí, správné úsilí, správná bdělost, správné soustředění) vedoucí k odstranění utrpení, která je spojená s odhodlaností hloubat nad podstatou připoutanosti.

Cílem buddhistického učení i jógy je zdokonalení uvažující mysli za účelem opuštění mylných představ, vymanění se z metafyzické nevědomosti o zákonitostech univerza, jež uvrhá člověka do otroctví a karmou začleňuje do nekonečného koloběhu samsáry.

Nevědomost ve službách člověka

Čím více ale člověk trpí, to znamená, čím více je spojen s kosmem, tím více v něm roste touha po osvobození, tím více prahne po spáse. Avidja mu tak nepřímo pomáhá hledat a najít nezávislost a absolutní svobodu (mókša, mukti, nirvána), nevědomost tak vstupuje do služeb člověka, jehož nejvyšším cílem je osvícení. Buddhovo stejně jako Pataňdžaliho poselství se obracelo právě na tyto trpící bytosti v osidlech převtělování. Oba vytvořili stezku o osmi dílech vedoucí ke spálení „hříchů“ vzniklých z nevědomosti, k odstranění spojení člověka se světským světem, cestu vedoucí ke konkrétnímu splynutí s Pravdou, které vyložíme v dalším díle.

• autor: Olga Remešová
• zdroj fotky: Shutterstock.com

Literatura:
Adžán Sumédhó. Čtyři ušlechtilé pravdy. Překlad Bartovský J. 1993.
Eliade, Mircea. 1999. Jóga – nesmrtelnost a svoboda. Praha: Argo.
Tenglerová, Adéla. 2013. Etický aspekt buddhismu. Olomouc: Univerzita Palackého. Katedra společenských věd. Bakalářská práce.
Trojanová, Eva. 2010. Meditace v théravádovém buddhismu. Praha: Univerzita Karlova. Fakulta humanitních studií. Bakalářská práce.