Zapojení svalů do stabilizace páteře je automatické. Provedeme-li například přednožení v kyčelním kloubu, tak nedojde k zapojení pouze svalů, které vlastní pohyb provádí, ale automaticky se zapojí i ty, které stabilizují jejich úponovou oblast, tj. zádovými svaly ve spolupráci se svaly břišního lisu, které stabilizují páteř z přední strany (břišní svaly, bránice, pánevní dno). Zatímco provedení přednožení je volním pohybem, tak stabilizační funkce svalů probíhá bez našeho volního přispění, je automatická. Na stabilizaci se nepodílí jeden sval, ale celý svalový řetězec. Svaly se zapojují do všech pohybů, jsou zdrojem značných vnitřních sil, které působí na páteřní segment. Tyto vnitřní síly, jsou pro zátěž resp. přetížení segmentu stejně významné jako síly, které působí zvnějšku. Způsob zapojení svalů do stabilizace je jedním z hlavních důvodů vzniku bolestí zad. Jejich funkce rozhoduje o kompenzaci případné poruchy.

Za předpokladu fyziologického vývoje mozku uzrává na konci čtvrtého měsíce života stabilizační souhra svalů, která umožňuje postavení páteře, odpovídající optimálnímu statickému zatížení. Jde o centrální program, který prostřednictvím aktivace svalů formuje budoucí zakřivení páteře a umožňuje rovnoměrné zatížení jednotlivých páteřních segmentů. Toto vzpřímené držení páteře je zajištěno společnou aktivitou svalů. Páteř se skládá z 32 obratlů. Dlouhé na sebe navazující svaly by působily vyviklání – vyklonění jednotlivých segmentů páteře, proto v centrálním programu stabilizace páteře hraje zásadní roli souhra mezi krátkými hlubokými svaly a svaly dlouhými povrchovými. Jde o souhru mezi hlubokými zádovými svaly a bránicí, pánevním dnem a břišními svaly, které jsou přední oporou dutiny břišní a spoluregulují nitrobřišní tlak. V oblasti horní hrudní páteře a krční páteře jde o souhru mezi svaly na přední a zadní straně krku, které předklánějí a zaklánějí hlavu.

Tento vývojový model držení páteře je centrálně určen (centrální program) a je možné jej reflexně vyvolat. Reflexní vybavitelnost svalové aktivity je ve stejné kvalitě a koordinaci jako to spatřujeme ve čtvrtém měsíci života.

Poruchy v oblasti HSSP jsou jedním z nejvýznamnějších funkčních faktorů způsobujících bolesti v zádech. U těchto jedinců, sledujeme odchylky ve stabilizační funkci svalů ve srovnání s vývojovým modelem stabilizace. Jde o svalovou nerovnováhu při zapojení svalů během jejich stabilizační funkce. Jednotlivé segmenty jsou při pohybu nedostatečně fixovány resp. jsou fixovány v nevýhodném postavení. To vede k výraznému chronickému přetěžování a k nedostatečné svalové ochraně jednotlivých segmentů páteře během pohybu při statickém zatížení a při působení vnějších sil. Jedná se o poruchu svalové kompenzace.

Stabilizační funkce svalů u lidí s bolestmi zad je studována již řadu let. Předpokládá se, že nedostatečná stabilizační funkce svalů vede k nepřiměřenému zatížení kloubů a vazů páteře. Není to nedostatečnost svalových stabilizátorů, která způsobuje přetížení páteře a na kterou je většinou cílena naše pozornost. Význam pro přetížení má nadměrná a jednostranná aktivita svalů, které tuto nedostatečnost kompenzují. Vznikají tak vnitřní síly působící na páteř, které přesahují význam sil vnějších, proto zapojení svalové stabilizace je nezbytné při ochraně páteře.

Ovlivnění hluboké stabilizace páteře je základním léčebným postupem u jedinců s bolestmi zad. Nelze ji ovlivnit prostřednictvím univerzálních cviků, ale jedná se o výcvik svalů, které v dané funkci nejsou pod volní kontrolou, a jejich aktivací při všech cvičeních nahrazujeme náhradní svalovou souhrou. Nespočívá v tom, že dostaneme cviky, které každý den provádíme, nýbrž se učíme svaly aktivovat v jiné stabilizační kvalitě, kterou spatřujeme u fyziologicky se vyvíjejícího dítěte ve čtvrtém měsíci života.

Při této stabilizaci je rovnováha v aktivitě hlubokých zádových svalů, břišních svalů, bránice a pánevního dna a mezi hlubokými krčními svaly a svaly horní hrudní páteře. Bránice a pánevní dno se aktivuje v postavení, kdy předozadní osa spojující přední a zadní úpony je nastavena horizontálně. K cílené aktivaci svalů využíváme centrálních programů, které umožní zapojit svaly do popsané stabilizační funkce automaticky. Snažíme se o přijetí této aktivity pod volní kontrolu a využití během všedních činností.

Příklad ukázky postupu, kterým ovlivníme stabilizaci páteře:

Pracujeme na rozvolnění pohybu v oblasti dolních žeber, aby mohlo dojít k jeho rozšíření do stran. Uvolňujeme nádechové postavení hrudníku, které je spojené se zkrácením dechových a prsních svalů, které táhnou hrudník směrem k hlavě. Nacvičujeme brániční dýchání při dolním postavení hrudníku, které je spojené s rozšířením břišní dutiny a dolní části hrudníku. Při tomto dýchání se rozvíjejí mezižeberní prostory. Nechceme dýchat do břicha, ale při nádechu rozšířit dolní část hrudníku dozadu a do stran bez souhybu hrudní kosti ve směru od hlavy k nohám. Reflexně se tak aktivuje souhra mezi bránicí, pánevním dnem, vzpřimovači páteře a břišními svaly tak, jak to vidíme u fyziologického vývoje ve čtvrtém měsíci života. Snahou je, dostat vzor pod volní kontrolu. Postupně tuto souhru nacvičujeme bez opory dolních končetin a za rozdílných situací (vsedě ve stoji apod.)

Efekt technik zaměřených na výcvik a úpravu hluboké stabilizace páteře spatřujeme kolem třetího týdne od začátku terapie.

Cviky:

1. Leh na zádech, dolní končetiny opřeme o zem či lýtka položíme na židli či velký míč. Zastabilizujeme trup od hlavy po kostrč a plynule zvedáme střídavě dolní končetiny.
2. V poloze mrtvého brouka tj. leh na zádech zastabilizujeme vnitřní válec břicha a hrudníku dolů k zemi (jako vodu v lahvi) a postupně zvedneme horní končetiny (jako když objímáme velký balón) i dolní končetiny (pravé úhly mezi trupem a stehny, koleny i v kotnících). Dolní končetiny necháme mírně od sebe, popř. se dotkneme vnitřní hranou plosek nohou, čím blíže budeme mít kolena u těla, tím je cvičení lehčí a naopak.

Začneme se otáčet do stran jako dítě (přelévat vodu v lahvi ze strany na stranu), až do polohy vzporu klečmo na všech čtyřech (na dlaně a na kolena). Stimulační práce je na napětí trupu, který lehce zvětšujeme.

1. Stejný postup z polohy na všech čtyřech, postupně přecházíme až do polohy mrtvého brouka.

Citace:

Kolář, Lewit. Význam hlubokého stabilizačního systému v rámci vertebrogenních obtíží. Neurologie pro praxi, 2005, 5, 270–285.

Autor: Mgr. Pavlína Pelíšková