Mnoho lidí, kteří kdy přišli do styku s východním myšlením a nahlédli do jeho útrob, se setkali s nejrůznějšími tradicemi vztahu mezi učitelem a žákem. Ať už šlo o kteroukoli tradici, základem tohoto pouta je láska a důvěra ve vedení, odevzdání se něčemu a někomu, co nás v našich očích převyšuje. Odevzdání kontroly do rukou vyššího, intuitivnějšího, naturálnějšího.

Dříve jsem se na evropské guruovské poblouznění dívala s despektem, jako na jakýsi importovaný spirituální produkt, který je nabízen neukotveným lidem, kteří jsou sami ve své tradici i životě natolik zmatení, že se potřebují dobrovolně vzdát odpovědnosti za své žití i cítění, aby si ulevili a ošálili tak své smysly i srdce. Ano, byla jsem velice kritická a domnívala se, že takovýto východní kulturní přenos v naší kultuře prostě není možný provést upřímně a uvědoměle.

Dnes už vím, že každý druh lásky, přitažlivosti, vábení, respektu, oddanosti, připoutanosti i adorace, má jinou kvalitu, jiný význam, jiné poslání i učení. Co je pro jednoho náhražkou dřívějších nepovedených vztahů a strachu ze života, to je pro druhého upřímným zrcadlením vlastní podstaty. Ti, kteří se bojí závislosti tak moc, že se zařeknou proti jakékoli možné připoutanosti, ti se vskutku stávají nejvíce připoutanými aniž by si to uvědomovali. Protože pokud člověk dokáže sám sebe odevzdat plně a upřímně, kdy už nemá nic na čem by lpěl, potom už nemá ani co ztratit, je svobodný sám v sobě i vůči ostatním, protože po nich už nic nemusí vyžadovat.

Lidé nacházejí své učitele v nejrůznějších podobách – ať už jde o podobu lidskou nebo kteroukoli jinou. Někteří z nás se svými učiteli potřebují mluvit, držet je za ruce, propojit personifikované pocity a vnést je do čehosi živého a srozumitelného, jiní se pohrouží do dravosti životního proudu a své učitele nacházejí i opouštějí tak, jak k nim přirozeně přichází. 

Ať už „guruovství“ odmítáme nebo na něm bytostně lpíme, je jisté, že jsme formováni, učeni, přebudovávání již od našeho narození. Naše kultura nás učí co považovat za dobré a co za špatné. Říká nám, kdo je krásný a jak by mělo vypadat štěstí. Učíme se přemýšlet a srovnávat naše prožitky s ostatními lidmi okolo. 

Zrcadlíme se jeden v druhém a učíme se, jak rozpoznat, co je správné právě pro nás.

Vše je nakonec jen o Víře, že o nás bude postaráno, že dostaneme přesně to, co dostat potřebujeme proto, abychom rostli a zapouštěli kořeny hluboko do vody, jako lotosy se otevřely slunci ve správný čas na správném místě a zavoněli těm, kteří okolo nás ve správný okamžik procházejí.

• autorka: Tereza Holušová
• fotko: Tereza Holušová