Porozumět si je velice těžké. Mnoho lidí nesnáší samotu nebo nečinnost a překrývá jedno či obojí zbytečnou aktivitou. Obávají se zamýšlení se nad sebou samým. Sebe poznáváme také skrze ostatní. Často právě to, co nás na jiných štve a dráždí, nám nastavuje zrcadlo a ukazuje vlastnost, kterou nemáme rádi sami u sebe. Učíme se a poznáváme stále, skrze vnímání sebe sama nebo skrze plné uvědomění si okolí. Stačí zejména naplno vnímat přítomný okamžik, se vším, co se k němu váže.

Máme jistou míru vlivu na své okolí, na prostředí v jakém se pohybujeme a na lidi, kterými se obklopujeme. Nikdy si ale nemůžeme vybrat zcela. Například na rozdíl od přátel si kolegy a kolegyně v práci zpravidla nemůžeme volit, ale můžeme se pokusit chápat či respektovat ty, kteří nám něčím vadí – a skrze ně a jejich slabosti lépe chápat svou vlastní nedokonalost. Právě to, co ovlivnit nemůžeme, může být tou nejcennější lekcí.

Pokud se jedná o rodinu, učí se nejen děti od rodičů, ale také naopak. Každý den přináší něco nového. Pokud rodiče dokáží přiznat, že nejsou neomylní, může komunikace v rámci rodiny získat úplně nový rozměr. Učíme se i ve vztahu, proměňují se partneři i vztah sám, přicházejí nové situace. Důležité je být stále otevřen/á novým zkušenostem a stále na sobě pracovat.  

Tento princip nám tak do života přináší nové obzory. Byla by vlastně škoda, kdybychom vždy mohli uspořádat svůj svět k obrazu svému. Kdyby například na lekci jógy vždy dorazil lektor, kterého jsme si vybrali, a cvičil přesně tím způsobem, jaký si ten den přejeme. Byl by to omezený svět daný jen naší představivostí, do kterého by nepřicházely podněty zvnějšku. Růst ale přichází, když představivost narazí na své meze – a naplno vnímá vše uvnitř i okolo k jejich překročení. Život nelze vymyslet a otevřenost všemu, co přináší, přináší také poznání a sebepoznání.

• autor: Michaela Dombrovská
• www.protoze.cz
• zdroj foto: Shutterstock.com